Náš pravidelný každoroční pobyt v kempu v Konstantinových Lázních jsme letos spojili s výletem na hrad Gutštejn a do jeho okolí. Tím jsme tak trochu navázali na naše dřívější potulování v okolí Bezdružic a údolím Úterského potoka a Hadovky.
Vyrážíme z kempu po okraji lázní pod Hradišťský vrch, kde však nemíříme kolem lomu s příjemným koupáním k vrcholu, nýbrž směřujeme k severnímu úbočí, které mezi skalami ukrývá jistou zajímavost. Tou je poutní místo Panny Marie ve skále, upomínající na ztracenou dceru hajného a její zázračné přežití.
Kolem východního okraje Hradišťského vrchu pak pokračujeme mezi poli dál k jihu, kde v dálce probleskují střechy Daňkova, bývalého loveckého zámečku, který dříve býval hospodářským zázemím Gutštejnu, ke kterému míříme a který je doslova par kroků odsud.
Gutštejn býval středověkým hradem, jehož kořeny sahají na počátek 14. století. Dnes je poměrně zajímavě zachovalou a rozsáhlou zříceninou, která působí nesmírně romanticky. Dost možná tomu napomáhají mohutné kmeny stromů, které se postupem času uchytily ve starobylém zdivu, dost možná i okolní lesy lemující údolí Hadovky, nad kterou se vypíná skalnatá ostrožna s hradem. Každopádně stojí za pečlivou prohlídku včetně sklepení, ze kterého měla vést tajná chodba až za hradby. A na rozdíl od jiných fantazií o tajných chodbách, tato se vzhledem k poloze hradu dost možná zakládá na pravdě. Inu, je třeba hledat.
My však po krátkém odpočinku na břehu Hadovky protékající pod hradem, pokračujeme údolím proti jejímu toku kolem Papírového mlýna až do místa, kde se jejího údolí tak trochu pokoutně vetře Bezdružická dráha. Ale i to je kus historie a údolí to dodává trochu jiných nádech. Naštěstí nijak rušiví, neboť zdejší doprava je spíše sporadická. Podél trati tedy míjíme Machařovský mlýn pokračujeme dál až k místu, kde železniční viadukt překlenuje Hadovku. Přímo zde je pod viaduktem zachovaná nádrž plněná potokem, odkud se až do 60. let 20. století doplňovala voda do parních lokomotiv.
Nás však láká jiný vodní zdroj, který je odsud již na dohled. Tím je Studánka lásky s příjemnou sirovodíkovou minerální vodou. Její bublající vývěry jsou patrné nejen ve vlastní studánce, ale i přímo v potoce, který protéká bezprostředně kolem. Čistota studánky je díky chemickému složení fascinující, stejně tak jako výdřeva, která je snad původním dubovým sudem, kteří sem kdysi vložili místní sedláci, aby usnadnili jímání vody. Mimochodem, také se dozvídáme, že Hadovka se kdysi nazývala Bílý potok…
Dusný vzduch konečně začínají prorážet první kapky deště a my pokračujeme dál po naučné stezce k nedaleké obci Břetislav a pak údolím dál až téměř k silnici z Konstantinových Lázní do Kokašic. Zde se v trávě na břehu potůčku ukrývá tentokráte železitý Pramen lásky. Všechny zdejší prameny, tedy i ten nejznámější Prusíkův souvisí s dřívější vulkanickou činností, vnikem puklin, postupným zatékáním vody, ve které se rozpouštějí vulkanické minerály a jsou pak vyplavovány na povrch.
No a od Pramene lásky je to už jen kousíček na nádraží v Kokašicích a podél trati zpět do Konstantinových lázní.
