Už několikrát jsem poslouchal zážitky a vyprávění autentických účastníků Aljašské pošty. A pokaždé si v duchu říkal, to bych chtěl zkusit. Neznámé prostředí, noc, mráz, sníh, bágl… prostě co člověk dá, když musí. A když ve středu u pivka padlo, že o víkendu se jde Aljašská pošta, stačil jen jeden telefonát Haničce, jestli jdeme. A ona: „Proč ne?“ Takže jsem Doktorovi, který se chystal už potřetí či počtvrté, tentokrát ovšem tentokrát i se ženou, přislíbil účast. Propozice zněly jasně: start 22:00 hod. Sepekov, čelovku, věci na přespání a odjezd vlakem v pátek 25. 1. 2019 v 16:00 hod. Do teď mi přišlo vyprávění o Aljašské poště docela romantické, od teď už nikoliv. Couvnout už nešlo, a tak jsem na otázky, které se mi v mysli začaly rojit, hledal postupně odpovědi. Hanička mě sice chlácholila, že to zvládneme, ač byla sama autorkou legendárního výroku „Nech mě odplazit do houští tiše chcípnout!“. A i když trochu prozradím pointu, na tento výrok opět došlo! Ale na odpovědi nikdy nedostanu otázky, když to nezkusím. A tak už ve tři odpoledne jsme byli v pátek v nádražní kantýně a čekali u pivka na Doktora. Pivek nebylo věru moc, a to ani za celou cestu, neboť jsem z toho, co mělo přijít, měl respekt a ukázalo se, že oprávněný. Teď myslím tím, co mělo přijít, naše putování, ne paní Doktorovou, která za námi do kantýny dorazila. Při pelášení na příslušné nástupiště v poslední chvíli jsem si uvědomil, jak blbě jsou v Plzni značena nástupiště, minimálně to číslo 4. A už to vrčelo, rychlíkem do Ražic, osobákem směr Tábor do Sepekova. Tam už byla po příjezdu tma jak pytli, a tak jsme z této vísky, pardon městyse, viděli jen Hotel Pecka. Po příchodu tam na nás koukali jak na zjevení, a když pak mluvili o jakési pohřební hostině, nemohl jsem si nevzpomenout na Batesův motel. Obsluha nejprve požadovala platbu po každé objednávce zvlášť, ovšem záhy pochopili, jak naivní to byla představa. Dokud nás tam sedělo 10 od prvního vlaku, tak možná, ale vlaky přijížděli a trampové se množili. Nicméně večeře a pár osvěžujících Platanů padlo. Atmosféra se s přibývajícími kytarami a jinými nástroji převážně v zelené stávala přívětivější a přívětivější. Na rozdíl od toho, co bylo za okny. Temná mrazivá noc bičovaná ledovým větrem. No dobře, alespoň mi to tak přišlo, když jsem se byl venku vyvenčit. Před desátou už bylo nádraží plné pošťáků. Po předání map, obálek a dolarů, o které jistojistě přijdeme, následovala instruktáž od Havrana. Pamatuji si jen, to, že nemáme nahlašovat šerifovi, že desperátem je šerif. Pak následoval výstřel a masa zelené začala mizet zpoza nádražních lamp do noci. A my s ní. Cesta k první kontrole ze tří vedla přímo na sever přes kopec Vítanka do Přeštěnic. To ještě bylo sil dost, a tak nám ani moc nevadilo, že jsme poprvé zakufrovali a minuli správnou odbočku. Zato jsme se podívali na nejvyšší místo cesty, vrchol Stráže (610 m n. m.), kam se jiní, pozornější, prostě nepodívali. Mínusem bylo potkávání jiných pošťáků, kteří již kontrolou prošli a teď mířili proti nám. Jejich poznámky nebyli optimistické. První kontrola byla po 5,6 km od startu za vesnicí u rybníka, který v noci fakt vypadal jak zasněžená louka. Ne, ne, neproběhl jsem se po ledu a nepropadl se. To přišlo až později… Další kontrola se nacházela západně od obce Březí. Cestou se nacházela nenápadná vesnička Zbislav, kde čekal desperátos, kterého nikdo nečekal. Velmi přítulný kocour (ne, nebyl v botách, to by bylo vodítko). Během krátkého občerstvení se o nás začal otírat a vrnět a k našemu překvapení vyrazil na další cestu s námi. Vždy kousek popoběhl, pak počkal, a zas popoběhl a počkal až k zamrzlému potoku, kde počkal, až popoběhnu a do ledu špičkami bot probořím díru. Naštěstí jen špičkami. Ještě jeden krok a měl jsem fakt vážný vodní, posléze ledový problém. Kocour se uchechtl a pak mazal zpět do vsi. My mazali přes lávku dál. Druhá kontrola byla 8 km od první nad osadou Karlov, u samoty Větrník. Nomen omen. Fičelo to tam řádně, naštěstí tu však byl i kousek hřejivého ohně. Rychlé občerstvení a hurá k třetí kontrole. Ta byla 10 kilometrů jihozápadně, čímž jsme obešli uctivým obloukem celé Milevsko a přilehlé severní okolí. Během této části, ačkoliv stále měsíc nesměle svítil, už začalo zvolna sněžit. Na pláni za Hrejkovicemi už sněžilo o poznání více, a tak jsme neměli šanci si všimnout desperáta číhajícího u lesa, který nás už hodnou chvíli pozoroval, jak se k němu blížíme. Nebo alespoň si myslíme, že to bylo tím sněhem. A tak jsme muži s kapslíkovkou a zvlhlými kapslíky (nebo co to vlastně měl) odevzdali bez odporu dolary a mazali dál. No, mazali, ti zdatnější, tedy Doktor a s paní Doktorovou, ano, my ostatní zvolna přemýšleli, zda by putování nemohlo mít konec už při třetí kontrole. Ne, nemohlo. Cedule na plotě při třetí kontrole zvěstovala, že dosud utajený cíl putování, je v 12 km vzdálené Branici. Zde mé tělo i mysl poněkud rezignovala a u Haničky to nebylo lepší. Jenže jí se nikdo neptal, jestli tahle odbočka je ta pravá, jenže mě ano. A já odpověděl, že ano. A měl jsem říct ne. A poznámka, že tam nejsou stopy, měla být výstrahou a varováním. A poté nastalo, co mé rezignované tělo nečekalo. Cesta se úžila a úžila, až pěšina nebyla vůbec. A už byl jen les, a blbě zamrzlé potůčky a tak. Naštěstí byla jistota, že z obou stran je nějaká cesta, která se posléze spojuje. A bylo tomu tak. Ale to už jsem si cestu zvolna přestával užívat a začínal trpět. Zprvu tiše, když cesta vedla zvlněným terénem do Květova, jenže pak, po překonání Hrejkovického potoka začala cesta Rukavečskou oborou stoupat. A podle našeho názoru až do nebe. Ty blbé tři kilometry s převýšením 128 metrů jsme šli celou hodinu. Chvíli jsem klel, pak se modlil a nepomáhalo nic. Hanička utrousila svůj zmiňovaný výrok, že odchází do houští chcípnout a ani jsme skoro nepostřehli, že již svítá. To však postřehl zbytek naší tlupy, který nám na kopci popřál krásné ráno. Svěží a fit. Prostě záviděníhodná kondice. Nakonec jsme se vypotáceli z lesa a já odmítal už i mluvit. O pár set metrů dál již byla cedule Branice a v obci hospoda a v hospodě vyhřátý sál. Po 10 hodinách a 35,95 kilometrech. Ani jíst se nám nechtělo, ani pít se nám nechtělo, jen padnout.
Po probuzení byl Doktor s ženou již pryč. Zato já pochopil, co bylo v Cimrmanově Lijavci myšleno tím herberkem. Kam oko dohlédlo, nějaký ten rytmem dechu se pohybující spacák. Za chvilku přišel budíček, což byli dva urostlí maníci, jeden provolával „Vstávat“ a kdo se nehýbal, k tomu individuálně promlouval (Hanička mi vtipně připomněla budíček od doktora Goebbelse na Svatoboru). Ten druhý měl obří kladivo a řešil situace, když ani individuální pohovor nestačil. Odkudsi z druhé strany sálu jsem zaslechl „…a hele, slečna, použijeme druhou stranu nástroje…“ V ten okamžik se zdejší herberk změnil jak mávnutím kouzelného proutku na polní lazaret. Všichni se pohybovali velmi pomalu v jakýchsi útrpných pokroucených pózách, nás nevyjímaje. Prakticky lze shrnout situaci tak, že polovina účastníků už chlastala, druhá trpěla a zbytek, tedy ti, kteří nereagovali ani na výzvu kladivem, patrně umřeli. Přesunuli jsme se tedy do hospody na guláš. Po následující důkladné úvaze a stavu devastace našich těl jsme usoudili, že naše další setrvání zde by již nebylo zážitkem, ale utrpěním. A tak jsme se posléze odebrali na čtyřku vlak. Ale ty libé tóny kytar a projevy nejrůznějších individuí jsme opouštěli jen neradi.
