O Brnu Ivan Mládek zpívá, že je „Zlatá loď“, nás sem přilákal Titanic. Konkrétně výstava s artefakty z této legendární lodě uspořádaná v pavilonu C brněnského výstaviště, jejíž návštěvu dostala Hanička ke sv. Valentýnu. Na cestu jsme vyrazili již v pátek 22.2.2018 s tím, že cestou se budeme chvilku potulovat v okolí řeky Oslavy.
Ketkovský hrad zvaný Levnov
Když se člověk podívá na mapě na průběh řeky Oslavy, kterak se kroutí v hlubokých údolích mezi Náměští a Oslavany, je těžké si vybrat jedno místo, odkud do této scenérie nahlédnout. Jsou jich tu desítky a patrně jedno pozoruhodnější než druhé. A spojit to s nějakou tou zříceninou není o moc jednodušší, neboť i pozůstatků nejrůznějších hradů či tvrzí je tu požehnaně. My si pro premiérovou návštěvu vybrali právě Ketkovský hrad zvaný Levnov. Snad i pro relativně snadnou dostupnost z nedalekých Ketkovic, kde jsme nechali auto. A hned poté se ztratili. Tedy, přesněji, červená turistická se ztratila, my ne. Díky této neplánované odbočce hned v úvodu jsme měli možnost jako bonus vidět i vedlejší údolí Chvojnice, která se do Oslavy vlévá právě pod Ketkovem, nebo stožár se sirénou uprostřed lesa. A má to celkem prozaické vysvětlení. Když to výhled mezi stromy dovolí, a on to dovolí docela často, je dobře viditelná jaderná elektrárna v Dukovanech a tento systém systém v okruhu 10 km patří právě k ní. Po 2 km se za bývalým příkopem na vyvýšenině nachází pozůstatky hradu. Nějaká ta zídka, pár impozantních opěrných pilířů, které však skoro nejsou vidět, neboť jsou otočeny do údolí, několik ještě impozantněji pokroucených dubů pevně obepínající skalní výstupy, ale především neskutečný výhled do údolí Oslavy k soutoku s Chvojnicí a pak dále do okolí, třeba na další nedalekou zříceninu Kraví Hora.
Cestou zpět jsme se podrželi původně uvažované červené turistické a došli až k vyhlídce Zavřelovo panorama nebo prostě jen Panorama. Odtud je fantastický výhled na největší meandr řeky Oslavy zvaný „Čertův jazyk“, ale i k Moravskému Krumlovu či na severní Znojemsko. Je odsud i dobře patrný 120 metrů vysoký skalnatý sráz, nad kterým se vypíná zřícenina zmíněného Ketkova.
Ivančice
Zpět k autu je to doslova jen pár kroků, takž za pár okamžiků již pokračujeme dál na východ. Přes Oslavany míříme do Ivančic, kde se zastavujeme krátce u Stromokruhu Evropy. Jedná se o 27 stromů typických pro jednotlivé státy Evropské unie zasazených v 50metrovém kruhu, uprostřed se zvonicí v podobě Srdce Evropy.
Doslova jen pár set metrů dál po proudu Jihlavy se ukrývá jiná neméně zajímavá a nepřehlédnutelná kuriozita. Železňák neboli Ivančický viadukt. Nijak jsme setkání s ním neplánovali, takže nám naskočila jen letmá vzpomínka na reportáž o jeho historii, osudu i budoucnosti. Z původního 374 metrů dlouhého prvního celokovového mostu v Rakousku-Uhersku zbylo již jen jedno pole (ostatní byla kvůli špatnému technickému stavu snesena). V těsném sousedství funguje od roku 1978 most nový. Určitě zajímavý cíl k bližšímu prozkoumání.
Rosa Coeli
Nás však cesta zavedla až do Dolní Kounice. Ta ukrývá doslova mystickou stavbu kláštera Rosa coeli, tedy Růže nebes. A jak jsme následně zjistili, Dolní Kounice toho nabízí na strategickém místě mnohem a mnohem více. Stačí sem jen přijet v sezóně, což momentálně není. Ale to nevadí, genius loci tohoto místa je přítomný nepřetržitě, a tak není divu, že jsme se okamžitě začali zabývat naším další návštěvou a možností ubytování ve zdejším klášteře. Takže na sezónu už máme o zábavu postaráno.
Nyní nás však čeká ještě cesta do Brna – infocentrum a ubytování. Pro návštěvníky jistě zajímavý Brnopas nabízející nejrůznější slevy vstupy a pro nocležníky Resort Santon na Brněnské přehradě, který za 550,- Kč přes Booking nabízí seriózní ubytování s 2hodinovým wellnessem každý den pro každého ubytovaného. Inu, dobrá základna, jen do centra je to trošku z ruky, ale to nám vůbec nevadilo.
Brno
Když se řekne Brno, kde, koho napadne Špilberk, Vila Tugendhat a… rychle začneme ztrácet dech. Každopádně, do vily jsme se nedostali kvůli velkému zájmu, ale už víme, co a jak, takže příští návštěva Brna nás tam bezpochyby zavede. Takže na na „Špilas“. Prolezli jsme ho doslova od střechy po půdu, přesněji řečeno od vyhlídkové věže s dokonalým výhledem na celé Brno až po dvoupatrové kasematy obepínající celou pevnost. Hostili Babinského i vojáky Vehrmachtu a všichni tu zanechali nějakou tu stopu. A to se návštěvník podívá jen na ta běžná místa. Jsou tu ovšem taková, kam se běžný návštěvník nepodívá. O některých jsem slyšel již dříve od domorodců, o některých jsme slyšeli vyprávět přímo na místě o jiných domorodců. Prostě podzemí Špilberku je mnohem rozsáhlejší, než je návštěvníkům předkládáno a třeba někdy v budoucnu kápneme na nějakou tu netradiční prohlídku… Uvidíme, každopádně objekt nabízí obrovský potenciál. Ostatně jeden takový prostor je vlastně přístupný, jmenuje 10-Z. Jen jsme ho prostě už nestihli, takže příště.
Ze Špilberku jsme zamířili rovnou na Petrov, neboť sakrální architektura nás vždy velmi přitahovala a gotická katedrála sv. Petra a Pavla je přímo ikonickou dominantou Brna. Ostatně, je i na našich desetikorunách. O co impozantnější je vnější tvář na přelomu 19. a 20. století regotizovnaého chrámu (ostatně regotizacím dost fandím), o to „tuctovější“ je interiér. Jistě, milovníky baroka jistě potěší, ale pro milovníky gotiky namlsané z venkovního pojetí chrámu zbývá jen pár detailů, snad presbytář… Naštěstí je to především duchovní rozměr, kterým má stavba na člověka působit, a to i činí. A pro ty materiálněji založené lze zmínit restaurovanou románsko-gotickou kryptu, která byla mimo sezónu tak nějak jak jinak než zavřená. Neva, připisujeme si ji na seznam pro příště. Rád bych se ještě zastavil u jedné příjemné zajímavosti. Památník sv. Cyrila a Metoděje, který byl instalován v roce 2013 u příležitosti jejich 1150. výročí příchodu na Moravu. Sousoší z jednoho kusu kamene a v bronzovém pásu prolog ze sv. Jana:
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh… V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
Ta slova mě vždy dostanou, stejně tak jako kouzlo tohoto místa. A to jsme ještě neměli možnost se tu na chvilku posadit v noci, kdy světlo zevnitř září ven. Člověk pak má možnost se mezi jím a majestátností nedaleké katedrály na okamžik zastavit, ztišit, popřemýšlet…
Oproti katedrále se kostel sv. Jakuba tak trochu skrývá v okolní zástavbě. A skrývá nejedno tajemství. Pod nenápadným gotickým exteriérem se ukrývá nádherný duchovní prostor. Štíhlé prosvětlené trojlodí, majestátní, důstojné, impozantní. Takové, které nutí k němému úžasu, když člověk v bázni prochází kolem oltáře a uvědomuje si pokoru, s jakou tato stavba vznikla a která do ní byla dávnými obyvateli Brna do ní vložena.
A tito obyvatelé se do tajemství tohoto chrámu vtiskli i jinak. V bývalé kryptě kostela sv. Jakuba se totiž tak trochu v tichosti ukrývá druhá největší kostnice v Evropě (hned po Paříži). Ta byla veřejnosti zpřístupněna až v roce 2001 a ukrývá patrně kolem 50 000 pohřbených!
A to není zdaleka jediná zajímavost tohoto typu v Brně. Další se nachází v hrobce Kapucínského kláštera. Jenže čas běžel a my se museli rozhodnout, co stihneme dnes a co až příště. A tak kapucíni byli odloženi na příště a my vyrazili pod Zelný trh. Doslova, neboť Brno, stejně tak jako jiná středověká města má i své středověké podzemí. A tomuto pokušení jsme prostě nemohli odolat. Cestou jsme ještě minuli impozantní radnici s legendárním drakem a kolem, gotickým portálem a renesančními arkádami ve vnitrobloku. A na náměstí i nepřehlédnutelnou kašnu Parnas.
Ale zpět k podzemí. Každý takový prostor má svoji atmosféru. Ve Znojmu syrovost kamene, v Jihlavě tajemno, ve Valticích víno, kam se podíváš, v Plzni samá studna (pivo žádné). Zde je podzemí naplněno různými instalacemi tak, že si člověk konečně udělá představu, jak takový sklep mohl vypadat v době jeho užívání. Sluší se zmínit, že sklepy v Brně nejsou hluboké, neboť už údajně v 8 či 10 metrech se zde vyskytuje spodní voda, takže o to víc jsou rozvětvené a vedou právě bohatě pod Zelným trhem. Když to vezmu kol a kolem, asi jedno z nejlepších podzemí, které jsme navštívili.
A jelikož udeřila mimo sezónní zavírací hodina (po páté se toho už v únoru fakt moc vidět nedá) a nečekaná viróza s nastupující teplotou, rozhodli jsme se k taktickému ústupu na základnu. Mimochodem, není problém pohodlně parkovat prakticky v centru Brna v bratru za 30,- Kč/hodinu. Například ve Velkém špalíčku nebo jako my, v parkovacím domě Domini Park.
Titanic
Když tato výstava věnovaná příběhu legendární lodě probíhala v Praze, nějak nás prostě minula. S odstupem času vidím, že asi proto, abychom na ní mohli jet do Brna. Takže jsme viděli Brno historické i současné, mezi které lze Brněnské výstaviště určitě počítat a zde konkrétně pavilon C.
O výstavě jako takové se toho moc povídat nedá, to se musí prožít. Zafungovalo totiž to, co jsme si přáli. Prostoupila nás atmosféra toho příběhu, okamžiku zkázy i okolností, které jej provázeli. Není to jen sbírka artefaktů, ale především sbírka příběhů. Příběhů lidí, jejich osudů a odkazů. A my se do tohoto okamžiku ponořili a dokonale si jej užili. Objevili jsme českou stopu na Titaniku v podobě porcelánu Pirkenhammer, sáhli si na autentický ledovec, zjistili, že z důvodu nedostatku uhlí Titanic málem nevyplul, nebo že i přes žalostný nedostatek záchranných člunů na Titanicu, jich bylo pořád více, než požadovali tehdejší bezpečnostní předpisy…
Stálo to za to. Titanik je obrovské memento a připomínka, že i přes veškerou snahu a pokrok je třeba myslet i na pokoru, neboť i prostá souhra okolností dokáže vyvolat nedozírné následky.
