Původní záměr, proč navštívit Horní Lužici, byl vlastně velmi prozaický: „Když už se budeme potulovat v souvislosti s Brtnickými ledopády v Šluknovském výběžku, tak proč nevyužít nedalekého německo-polského pomezí k nákupu „soku imbiroweho“ a nějakých těch „Krówek“, polských to laskomin.“ Takže cestu do Mikulášovic nakonec volíme přes Liberec směrem na Hrádek nad Nisou s úmyslem navštívit Zhořelec, Budyšín a když zbude čas klášterní komplex Marienstern v Panschwitz-Kuckau nebo chcete-li Pančicy-Kukow. Ale jak už to tak bývá, všechno bylo nakonec trochu jinak.
První se nám do cesty totiž postavila fakt hodně velká díra v zemi, kterou jsme obdivovali již při dávné návštěvě rozhledny Heřmanice, nedaleko Frýdlantu. Tou dírou je samozřejmě hnědouhelný důl Turów, známější pod názvem nedalekého města Bogatynia. Místy klesá až na úroveň pouhých 40 metrů nad mořem, tedy 140 metrů pod okolní terén, takže z našeho pohledu na okraji jámy připomínají automobily na dně opravdu miniaturní modely těch nejmenších měřítek. Vidět a i slyšet jsou pouze obrovské důlní stroje zakusující se do masivu a chrlící nekonečné množství horniny, převážně uhlí, směřujícího do nedaleké stejnojmenné elektrárny. Díry oparu a příležitostnému deštíku snižujícímu viditelnost však elektrárnu z místa výhledu do dolu spíše jen tušíme. Po pár stovkách metrů jízdy se však již rozhodně přehlédnout nedá. A čím více se blížíme, tím více chladící věže rostou do nebe a domy jsou menší a menší. Prostě rozměry jsou tu ve všem tak trochu jiné než jinde. Například zdejší elektrárenský komín je oproti běžným komínům jak je známe vlastně nápadně nízký. Zato skleníky, co se rozprostírají u silnice hned za elektrárnou. Od silnice to tak možná nevypadá, ale je to úctyhodných 450 x 250 metrů. Ano, to je ten skleník, co svítil v Jizerských horách víc než celý Liberec. Naštěstí to je již minulost a my přejíždíme jen pár kilometrů z Polska do Německa a míříme k dalšímu hnědouhelnému dolu. Z něj naštěstí zbylo už jen rypadlo 1452 s typovým označením SRS 1200, kolem něj malý těžařský skanzen a obrovské rekreační jezero Berzdorfer See. Křišťálově čisté vodě jsem prostě neodolal ani navzdory únorovým 5 °C. Zajímavostí tohoto rekultivačního jezera je, že se napouštělo plných 9 let!
Nás však již čeká tak trochu rozpolcené město Zhořelec. Rozpolcené Lužickou Nisou na německý Görlitz a polský Zgorzelec, kam míříme nejprve. Cílem je nákup nějaké té polské gastronomie. K vidění tu totiž kromě paneláků a takové té neutrální zástavby není vlastně nic. Zastavujeme tedy u zdejšího kostela se zajímavou zvonicí spíše, aby se neřeklo, ale spíše proto, abychom mrkli do mapy a našli parkování kousek od mostu, který spojuje obě části města. Panoramatický výhled na řeku a starobylé město s nepřehlédnutelným chrámem sv. Petra a Pavla, dává tušit, že město za řekou je tak trochu z jiného světa. A opravdu, historickým centrem Zhořelce by se dalo chodit hodiny a pokaždé by člověk našel něco nového. Nachází se tu neuvěřitelných 4000 památkových objektů a je tak právem označován za nejrozsáhlejší památkovou rezervaci v Německu. Míjíme Waidhaus, nejstarší profánní stavbu ve městě, Mikulášskou věž, radnici, Horní trh, Velký trh, radnici, synagogu a desítky malebných ulic s nádhernými domovními portály… Pozvolný nástup soumraku nás však nutí k návratu k autu na polskou stranu a poté již noční Horní Lužicí míříme do Šluknovského výběžku, Mikulášovic a hotelu RON.
