Ještě před začátkem sezóny masové turistiky jsme vyrazili za krásami tohoto nesporného fenoménu české krajiny. Nejprve do Berouna autem, z Berouna do Srbska vlakem a potom už po svých. Mimochodem, v Berouně nás dokonale zmátlo značení nástupišť na nově rekonstruovaném nádraží. Žádné nástupiště 4, kolej sedmá a na ní čtyři vlaky a nikdo neví, který je který neboť to na tabule vypíšou až 5 minut před odjezdem. Zde je to pojato nezvykle, nicméně z mého pohledu logicky. Očíslovány jsou koleje nikoliv nástupiště, zřetelně, jasně, nádražní budovou počínaje. A až si na to zvyknu, budu jásat. V Plzni najít 4. nástupiště ještě teď, pár měsíců po rekonstrukci, pořád dost tvrdý oříšek, zejména pro příležitostné cestovatele.
Ale zpět do Srbska, do sluncem zalitého sobotního údolí Berounky a po žluté vzhůru ke Kodě. Záměrně jsme však po chvilce uhnuli z turistické vpravo a mezi chatičkami v Údolí děsu, dávné trampské osadě, vystoupali údolím potoka až ke Kodským kaskádám. Viděl jsme je sice v televizi, ale realitě se nic nevyrovná. Unášený vápenec se zde ukládá do desítek miniaturních hrází, které porůstá mech či kdejaká tajemná zeleň. A voda se mezi nimi hledá cestu, a slunce si se svými paprsky zase hledá cestu mezi stromy, které potok zastřešují a pak se to najednou vše potkává: voda, světlo, vzduch a okolní příroda. Zvláštní atmosféra tohoto údolí je podržena jeho hloubkou i dávnou historií. Po pár krocích dál přicházíme ke zbytkům stavení (snad dolního mlýna) a podél potůčku, který v mistrovském oblouku obepíná zdejší oplocený pozemek stoupáme až k hornímu mlýnu s rybníčkem, který hlídá impozantní lípa (snad je to lípa). Mlýn byl unikátní jednak dvěma mlýnskými koly nad sebou a jednak tím, že vše napájela zdejší velmi silná Kodská vyvěračka s celoroční konstantní teplotou 11 °C. Odsud to bylo kolem pomníčku Bohumila Žihly už jen kousek k jeskyni Koda. Neoplývá sice krápníkovou výzdobou a je dlouhá jen 17 metrů, takže není třeba ani žádné baterky, ale stejně zajímavě tvarovaná a popraskaná a… a to hlavní už tu stejně není: archeologické nálezy od pravěku do středověku.
Poledne skoro na krku, sneslo by to doušek nějakého moku. Míříme tedy zkratkou po lesních cestách k nejbližší obci na trase, k Tobolce. A vida, kříž, kaple, plakát informující o pokrytí „kvalitním internetem“, ale hospoda žádná. Kosti jsme tedy nakonec složili na kopci nad Tobolkou a dopřáli si z vlastní zásoby vody a sušenek. Odsud je to už jen kousek po žluté ke Zlatému koni, v jehož útrobách se nachází známé Koněpruské jeskyně.
Pokud se někomu žlutá jen tak ztratí, jako nám, pak přes louku to není kufrování, ale zkratka. Každopádně u jeskyní, byť jsou přes zimu zavřené a s nimi i všechna občerstvení, je turisticky rušno. Pohled od jeskyně do velkolomu Čertovy schody je fascinující, nicméně my si tyto zajímavosti, stejně tak jako nedalekou Kobylu prohlédneme až jindy a mizíme po žluté dál směrem na Kotýz. Cestou míjíme několik vyhlídek do velkolomu, který v pozdně odpoledním slunci hraje neskutečnou paletou barev. Našim cílem je vápencový ostroh ze dvou stran ostře ohraničený skalami padajícími do údolí. A v jedné ze zdejších rozsedlin se nachází unikátní Jelínkův most, tedy oblouk spojující dvě sousedící skály. Přesněji řečeno, mosty hned dva, těsně vedle sebe. A komu to nestačí, o pár kroků dál se nachází impozantní Aksamitova brána. A mezi tím vším krasová plošina s nedostižným výhledem do krajiny, v našem případě zalité zapadajícím sluncem. Odsud dolů, do údolí Suchomastského potoka je to pěkný krpál, obzvlášť, když včera pršelo a vše pěkně klouže. Odměnou může být ledově svěží pramen Havlíčkův mlýn, zvaný též Modrý. Odtud už jsme pelášili podél silnice, trati z velkolomu a potoka, který následně polkne vodní nádrž Suchomasty, až na vlak do Králova Dvora a jím pak zpět do Berouna k autu. Mimochodem, ač nevím, proč se tím v Berouně nechlubí, tak pod dálniční estakádou, tedy vlastně pod střechou na oploceném parkovišti se zde dá parkovat za 20,- Kč na den.
