O existenci podzemního kaolinového dolu v Nevřeni vím už někdy od roku 2009, kdy Česká televize uváděla dokumentární seriál Podzemní Čechy s fenomenálním RNDr. Václavem Cílkem. Od té doby jsem se snažil zjistit si kolem dolu nějaké informace, včetně toho, jak se do něj dostat. Legálně to tehdy nešlo a ilegálně, onou pověstnou betonovou skruží, jejíž nadzemní část je nyní vystavena u nového vstupního portálu do podzemí, se mi prostě nechtělo. Když v roce 2014 bylo otevřeno Centrum Caolinum v Nevřeni, zajásal jsem, nicméně předčasně, neboť v tu dobu bylo zpřístupnění dolu veřejnosti v nedohlednu. K dispozici bylo pouze návštěvnické multifunkční centrum s řadou informací, ale díra do země žádná. Jásot přišel až nedávno, kdy jsem zaregistroval informaci o zpřístupnění dolu v rámci festivalu Industry Open 2019. Mírnil jsem ho sice obavou, aby v tom nebyl zas nějaký háček, ale nebyl. Hlubinný kaolinový důl se opravdu 15.6.2019 skutečně otevřel veřejnosti. Pro úplnost dodávám, že úplně první návštěvníci jej navštívili již den předtím při slavnostním otevření. Jednalo se však o návštěvníky VIP z řad institucí, sponzorů a v neposlední řadě i místních obyvatel Nevřeně. Nám se podařilo do dolu vyrazit hned s historicky první skupinou 15.6.2019 v 9:30 hod. A ze samé radosti z možnosti podívat se do těchto unikátních prostor jsem večer den předtím napsal kratičký článeček o tomto dole na Novinky.cz:
Nevřeň: Podzemní kaolinový důl se poprvé otevřel veřejnosti
Těžbu kaolinu má kdekdo z nás spojenu s obrovskými jámami povrchové těžby. Jenže kaolin, horninu využívanou třeba při výrobě porcelánu či papíru, lze těžit i hlubinným způsobem. A právě jeden z bývalých hlubinných dolů na kaolin u obce Nevřeň na severním Plzeňsku, se dnes otevřel poprvé veřejnosti.
Stalo se tak rámci festivalu industriální kultury Industry Open 2019, během kterého byla veřejnosti zpřístupněna celá řada běžně nedostupných technických památek, ale i například firem a výrobních závodů v celém Plzeňském kraji.
Hlubinný kaolinový důl v Nevřeni, který je spolu s podzemním dolem u Hosína na předměstí Českých Budějovic nejhodnotnějším příkladem dobývání kaolinu podzemním způsobem v celé České republice, vznikl na konci 19. století. V roce 1870 podnikatel Schüsse zahájil těžbu kaolinu patrně povrchově, pomocí speciálních motyk zvaných „prajzák“. Později těžba navětralých arkóz obsahujících kaolin pokračovala i do hlubších podzemních partií. To už ke slovu přišel i koňský potah, který vytěžený materiál, kterého bylo po zpracování denně 20 až 30 tun, vytahoval ze štoly. V roce 1884 se majitelem dolu stává Karel Wedell, který důl modernizuje a k vyvážení vozů s vytěženou surovinu využívá parního stroje. Ta je pak po zpracování odvážena na vozech k železnici do Kozolup a Třemošné. Již roku 1897 je však důl pro nízký obsah kaolinu v hornině a komplikace s dopravou uzavřen a zařízení přemístěno do nedalekých Ledců. Ve 20. a 30. letech minulého století pak byl ještě proveden průzkum možnosti další těžby jak v hlubinné, tak i povrchové lokalitě v nedalekém tzv. Stejskalském lese, avšak těžba se ukázala jako nerentabilní.
Díky těžbě kaolinu tak vznikla nedaleko Nevřeně unikátní technická památka tvořená sítí podzemních chodeb. Těžba probíhala tzv. chodbicováním, kdy po zpřístupnění ložiska úpatní dopravní šachtou, byly vytvořené chodby postupně zvětšovány až dosáhly šířky 6 a výšky až 18 metrů. Tyto monumentální komory či sály připomínající loď kostela jsou typické pro důlní činnost v dobře tvárných horninách jako jsou arkózy s obsahem kaolinu nebo solné či vápencové podzemní doly.
Dnes těžbu kaolinu v Nevřeni a na severním Plzeňsku vůbec přibližuje Centrum Caolinum, které vzniklo na místě v roce 2012 požárem zničeného kulturního domu a pro veřejnost bylo otevřeno 15.8.2014. Spolu s tím probíhala několik let snaha obce zpřístupnit veřejnosti i unikátní podzemní kaolinový důl, který doposud navštěvovali jen filmaři např. při natáčení pohádky Čertí brko, kdy jeden z prostorů posloužil jako Luciferův trůnní sál, nebo dobrodruzi a zvědavci ilegálním způsobem. Díky nim vznikla v jednom ze zadních sálů originální „galerie lidového umění“, kdy tito návštěvníci z dobře tvárné do dolu splavené hnědavé kaolinické zeminy vytvořily plastiky nejrůznějších podob a námětů. Při průlezu betonovou skruží do útrob podzemí se však nejeden návštěvník někdy i vážně zranil, a tak byl tento přístup před časem z bezpečnostních důvodů uzavřen.
Od tohoto centra se návštěvníci dostanou po naučné stezce až k vlastnímu nově vybudovanému portálu do podzemních prostor, které rozhodně stojí za zhlédnutí.
https://www.novinky.cz/vase-zpravy/clanek/nevren-podzemni-kaolinovy-dul-se-poprve-otevrel-verejnosti-40286674
K mému velkému překvapení mi fakta o dolu zabrala celý dostupný publikační prostor, a tak jsem to zakončil slovy „…které rozhodně stojí za zhlédnutí.“ a osobní dojem z návštěvy shrnu exkluzivně v tomto článku. Vlastní nový vstupní portál do dolu leží asi 750 metrů severovýchodně od obce v lese směrem na obec Stýskaly. Cesta je pojata jako značená naučná stezka doplněná informačními panely. V době naší návštěvy neměly Mapy.cz ani o dole, ani o naučné stezce, proto v závěru přikládám odkaz na mapu. Po nějakých patnácti minutách volné chůze od Centra Caolinum se mezi stromy objeví prohlubeň (ostatně důlní činnost je v terénu okolního lesa nepřehlédnutlená) s upraveným sestupem na dno, kde se nachází nový vstupní portál do dolu. Pokud jsme výklad správně pochopil, tento vstup byl vybudován v souvislosti s natáčením pohádky Čertí brko v roce 2017 tak, aby se dovnitř dostala potřebná filmová technika. Z natáčení pohádky pak zbyl v útrobách dolu ještě znak na zdi v Luciferově trůnním sále. Což vůbec nevadí, neboť pozůstatků po návštěvnících je v dole dost. Zejména v podobě nejrůznějších plastik z hnědých kaolinových zemin, které voda do hlubin dolu splavuje a které jsou na bělavých stěnách dolu dobře patrné. Ty nejzajímavější jako pověstný pes, pyramida a další, jsou však až za závalem, který se sice dá prolézt, ovšem prostor za ním se špatně provětrává, a tak není veřejnosti zatím přístupný. Zatím zdůrazňuji, neboť dle slov průvodce se možném zpřístupnění v budoucnosti uvažuje. Já osobě byl však nejvíce fascinován největší prostorou, která je 12 metrů vysoká a její celkový objem činí (pokud jsem to opět nepopletl) 6.000 m3. A popsat se to prostě nedá, musí se to zažít. Celý důl má příjemné hladivé klima a zvláštní genius loci, který se jiným podzemním prostorám moc nedá přirovnat. Prolezli jsme různé typy podzemí, ať už historické či doly rudné, uhelné nebo i různá podzemí industriální a v neposlední řadě i pár jeskyní. Ale tohle je kapitola sama pro sebe. Unikátní je rozměr a proporce prostoru, světlá barva horniny, vhodné nasvícení i tvar zaklenutí chodem připomínající gotické oblouky. To vše tvoří nezapomenutelný zážitek a důvod návštěvu doporučovat či si ji někdy zopakovat. Perličkou prohlídky její závěr, kdy nás průvodce dovedl k vstupní zamčené mříži a nenápadně počal hledat od ní klíče. Pak již hledal nápadněji, a nakonec se omluvil a pelášil za druhou výpravou, která mezitím do dolu vstoupila v naději, že oni mají ty klíče. Vrátil se za minutku zpět se slovy: „Tomu nebudete věřit, já je mám celou dobu na krku.“ I to dokazuje autentičnost úplně první veřejné prohlídky. A nutno podotknout, že nemalé úsilí všech zúčastněných stálo za to.
Plánek dolu se mi podařilo upytlačit někde na internetu a není ani v moc dobré kvalitě. Nicméně zachycuje situaci ještě před zpřístupněním dolu veřejnosti. Pokud se alespoň trochu orientuji, současný vchod je někde v levé části a dobrá polovina chodeb dolu je stále nepřístupná.
