Výlet za Exmoorskými divokými koníky začínáme v Čižicích. Obec byla sice zmíněna již roku 1115, ale mimo autobusové zastávky, skrze kterou jsme se sem dostali my, pivovaru Bizon a kapličky na návsi tu není nic moc zajímavého. Překračujeme tedy rychle po mostě Úhlavu a začínáme stoupat po žluté, která se nám na čerstvě vykácených pasekách poněkud ztrácí, vzhůru ke zdejším vrcholům.
Tím prvním je, víceméně neplánovaně, Kozí kámen. Je to soubor skalních útvarů přímo nad řekou Úhlavou. Bujný porost však neumožňuje žádné výhledy, takže se člověk musí spokojit s romantikou tohoto místa anebo s geologií.
Dalším navštíveným vrcholem je Vysoká, která dala místní pojmenování širšímu okolí. Na první pohled upoutá pozornost ocelový stožár, který kdysi plnil patrně nějakou telekomunikační funkci, dnes je na něm umístěna zdejší vrcholová kniha spravovaná KČT Dobřany. Hned vedle se nachází zeměměřičský bod, který však není bodem nejvyšším. Ten se nachází na jednom z vrcholů zdejšího skalního masivu, převyšujícího o pár metrů okolní terén a sloužící evidentně mimo jiné i horolezcům. Ačkoliv se dle tohoto vrcholu nazývá i zdejší polesí, není Vysoká nejvyšším vrcholem této oblasti.
Tím je s 523 m n.m. Jelení vrch a nachází se nedaleko od Vysoké. Nejdříve se však vyšplháme na zajímavý skalní hřeben pod Jelením vrchem a pak už se mezi stromy prodíráme ke kupolovitému vrcholu Jeleního vrchu. Trochu nás zde nejprve zmátl zeměměřičský hranol, ale ten je umístěn několik metrů od vlastního vrcholu. Někdy dosáhnout vrcholu je fakt fuška. Ale porovnáním několika map se pravdy záhy dobíráme a slavíme zdolání dalšího ultrakopce, kterým Jelení vrch je.
Od vrcholů se vydáváme po lesních cestách dolů, kde míjíme Červený kříž a dostáváme se až k silnici I/27. Původně jsme se chtěli vydat podél lesa severně až k mimoúrovňovému křížení a zde již čtyř pruhovou silnici překonat. Nakonec se však vydáme experimentální cestou až téměř k silnici a zahneme lesní cestou k jihu. Intuitivně nacházíme místo, kde se čtyři pruhy sbíhají ve dva, kde úrovňové překonání silnice nepředstavuje žádné větší nebezpečí. A právě v těchto místech by na místě poměrně nehezkého, zanedbaného a zarostlého lesa měla v budoucnu stát střelnice olympijských parametrů. My se však prodíráme hustníkem na druhou stranu a u autobusové zastávky přecházíme zmíněnou silnici. Směrem k Přešticím je již vykácen les a schyluje se k výstavbě pokračování vícepruhové silnice na Klatovy a kdo ví kam až. My se však obracíme a vracíme se podél silnice v úzkém koridoru podél pletiva zpět na sever ke Šlovicím a přilehlý vepřín o sobě dává dost vědět. Napojujeme se po pár metrech na původní, dnes již zapomenutou silnici z Plzně na Klatovy, kterou však po pár metrech opouštíme a pokračujeme lesem. Křížíme silnici od přivaděče do Dobřan a pokračujeme až k vyhlídce Mukava. Odtud jsou vidět nejen Šlovice, ale i Litice, kousky Plzně a nepřehlédnutelná Radyně. Dál už je to jen kousek lesem ke Šlovickému vrchu.
Šlovický vrch, který je nejvyšším bodem zdejšího areálu s bohatou historií a využitím, zdobí dvoustupňová kamenná vyhlídková mohyla, která je příjemnou změnou v záplavě nejrůznějších rozhleden, které se po naší vlasti někdy až trošku nesmyslně přemnožili. Z té jsou jako na dlani vidět Dobřany i širší okolí, ale především bývalý tankodrom, později areál na autokros a motokros a kdo ví jaký ještě kros. Dnes je areál chráněn jako přírodní památka, ale vůně benzínu se tu díky Offroad parku Dobřany občas ještě objeví. Dnes však ne. A tak sestupujeme pár výškových metrů dolů a pak opouštíme celkem slušné davy návštěvníků a mizíme v bike areálu. Abych to trochu přiblížil. Už od mohyly až k Dobřanům je oblast tak nějak různě rozdělena elektrickými ohradníky na různé části. Vstup do ohrady je evidentně možný, neboť přímo pod mohylou je jeden ze vstupů, kudy se člověk může vydat do výběhu. Nám přišlo, že v tom výběhu nic není, a tak jsme šli dále a níže a pak odbočili do zmíněného cykloareálu. To už jsme cíl naší cesty viděli. Jenže to už tu zase nebyl žádný průchod ohradníkem, a tak jsme ho prostě podlezli. Tím cílem bylo šest hřebečků Exmoorských divokých koníků, přivezených sem v září 2018 z Milovic. Koníci se tu spokojeně popásali ve spořádaných dvojicích a sem tam se trošku škádlili taháním za hřívu a tak. Nás si evidentně nějak zvlášť nevšímali, stejně tak jako příležitostnému ruchu z okolí. Když jsme se na ně dostatečně vynadívali, našli jsme naštěstí další oficiální vchod do ohrady, takže jsme víceméně bez problémů výběh opustili. Na informačním panelu jsme si potvrdili hypotézu, že ke koníkům se chodit může, jen je třeba se jich moc nevšímat, a hlavně vůbec ničím nekrmit. Navíc tu mají ještě jeden uzavíratelný výběh s přístřeškem a tak. Tam jsou zavírání, pokud se v areálu pořádá nějaká akce. Po akci se důkladně uklidí a koníci se zase mohou popásat na svých 30 ha dál. Zajímavý a asi funkční kompromis.
Nás už čeká jen pár kroků na nádraží.
Plánovaná střelnice Dobřany – Vysoká
