Jednoho dne padl v práci nápad vyrazit s kolegy opět do Krakova, tentokrát na poznávání několikadenní včetně zajímavostí v blízkém okolí. A u toho jsme nemohli chybět.
Vyrážíme v pátek po práci individuálně ve třech autech směrem k totálně ucpané Praze, kterou přes hodinu různě kličkujeme a pak směr Náchod a dále do polského Kladska, kde budeme v domluveném penzionku nedaleko Polanice nocovat. Nejdříve však absolvujeme nákup tekutých dobrot v obchoďáku na okraji Kłodzka. To už se na krajinu snesla zvolna noc a tak z Rancho Vaquera v Chocieszowě, kde nocujeme, nevidíme zhola nic a tak se raději věnujeme místní gastronomii: vodka a pirohy.
Ráno krátce rozmazlujeme zdejšího kocoura a pak vyrážíme do nedaleké pevnosti Stříbrná Hora. Ta vznikla v druhé polovině 18. století a je jednou z největších pevností tohoto typu v Evropě. Celý komplex se skládal z několika dílčích pevností – fortů a přilehlých bastionů rozprostřených na hřebeni do vzdálenosti přes 3 kilometry. My parkujeme v sedle mezi vrcholy a vyrážíme po svých k nejvýraznější části pevnostního komplexu, k tzv. Donžonu, obklopeného řadou bastionů. Kopec je to sám o sobě pěkně strmý a na něm pak ještě strmější a nedostupnější stěny pevnosti protkané systémem rafinovaných chodeb umožňujících účinnou obranu. S charismatickým domorodcem procházíme podzemními prostory a byť je výklad v polštině, dá se podstatné celkem snadno pochopit. Nakonec došlo v jedné z podzemních prostor i ke střelbě z dobové zbraně, což jsi všichni přítomní budou celkem dlouho pamatovat. Po zbytku pevnosti pak už procházíme samostatně a tak si dosytosti užíváme fantastických výhledů do širokého okolí. A také obdivujeme zdejší kozy, které se rozhodli pro život kamzíků a šplhají po zdejších pevnostních stěnách za lepším lupením. Nakonec se občerstvujeme, kdy se projevuje jistý specifický fenomén polské gastronomie a pak pokračujeme do nedalekých Žabkovic.
Ząbkowice Śląskie totiž mimo ruin nejstaršího renesančního zámku v zemích Koruny České, chrámu ve zde typickém cihlovém stylu a zdobné novogotické radnice ukrývají ještě jednu zajímavost – šikmou věž. Ta se v horní části ve výšce 34 metrů odklání od osy o 2,14 m a náklon se stále zvětšuje. Jen se pořádně neví proč, stejně jako se pořádně ani neví, proč tato stavba vlastně vznikla. Inu, proč se pozastavovat na podivnostmi v městě, které se až do konce druhé světové války jmenovalo Frankenštejn. Následuje oběd v pizzerii na náměstí, kde opět přichází ke slovu zdejší gastronomický folklór a pak už po dotankování vyrážíme po dálnici do Krakowa.
Tam po rychlém ubytování v apartmánech v ulicích Mazowiecka a Stanislava Staszica vyrážíme na první večerní obhlídku nedalekého centra, která končí v restauraci Tomazsa 20 Resto Bar, která má od 22:00 hod. sympatickou akci v podobě slevy 50 % alkohol všechen alkohol…pivo se pije Žywiec, navíc po tuplákách, ale nakonec proč ne, žízeň už byla po celém dnu za volantem v zácpách na polských dálnicích opravdu veliká.
Jelikož už jsme s Haničkou v roce 2019 Krakow navštívili o vánočních trzích a řadu pamětihodností tehdy již viděli, odpojujeme se ráno od zbytku tlupy mířící do továrny Oskara Schindlera a vyrážíme po svých na individuální prohlídku historického centra Krakowa. Máme dost času a tak si užíváme nejen pamětihodnosti a zajímavosti, ale i atmosféru této tepající metropole Malopolského vojvodství.
Při potulování po nábřeží Wisly pod Wawelem upoutá naši pozornost vyhlídkový balón, který se na druhém břehu periodicky vznáší a zase přistává na druhém břehu. Po krátké debatě už míříme k „balonu widokowemu“, který nás za pár okamžiků vynese 150 metrů nad Kraków a nabídne nezapomenutelný zážitek v podobě výhledu nejen na město, ale i do širokého okolí, na jihu až k Vysokým Tatrám. Prostě 10 minut naplněných příjemnou euforií jak z výhledu do okolí, tak z výhledu pod sebe, kam nás i s balónem opět stáhlo „bardzo mocne“ lano.
Po návratu nohou na zem pokračujeme po nábřeží Wisly dál a po mostě se pokračujeme do Kaziměře, která je povinnou zastávkou každého turisty po Krakově. Touláme se sem a tam až hlady usedáme do jedné z mnoha zdejších restaurací a dopřáváme si opět polské dobroty – žurek a pirohy.
S plným bříškem pokračujeme v křižování Kaziměře. Proplétáme se uličkami k bazilice Božího Těla s honosně pozlaceným oltářem či k muzeu zdejší tramvajové dopravy. Pro nás však je asi nejzajímavější okolí Starého židovského hřbitova, zvaného Remu, plné synagog, historických staveb a jiných romantických zákoutí. Nutno však připustit, že v noci je zde atmosféra ještě podmanivější, alespoň tak si to pamatujeme z minulé návštěvy.
Co jsme však minule nestihli, byla zapekanka, další z místních gastronomických zajímavostí. Proto míříme na Plac Nowy, který je touto lahůdkou proslulý. A taky je tu Pijalnia Wódki i Piwa, autentická hospůdka, kde je k mání další zdejší originalita – piwo se sokom imbirowym. Jedno do sebe pustím, ale na vodku nemám v dnešním slunečním počasí odvahu. Už tak se potím jak vrata od chlívku. Hanička do sebe souká zapiekanku a pak míříme dál do zdejších uliček.
Nakonec se vymotáváme z Kaziměře a po břehu Wisly míříme na návrší Wawel, kde se rozkládá stejnojmenný královský hrad. Posledně jsme zde obdivovali korunovační katedrálu sv. Stanislava a sv. Václava, která je i pohřebištěm polských králů. My se tentokrát potulujeme po zbytcích původního hradu někdy z 11. století a pak po arkádovém nádvoří obklopeném renesančním zámkem, který býval sídlem králů a ještě v první polovině 20. století i sídlem polských prezidentů.
Po dostatečném pokochání se tímto kouzelným místem ve světle zapadajícího slunce pokračujeme do křivolakých uliček starého města. Snažíme se vyhnout Grodzke ulici, která se zatím změnila doslova v řeku lidských těl proudících od Sukenice na Ryneku Glownom k Wawelu a nebo naopak. A do toho ještě koníky tažené kočáry a všudypřítomné koloběžky. Prostě mumraj a hemžení. A tak přes rynek mizíme na trochu klidnější Štěpánské náměstí a kolem barevně podsvícené fontány až do parku poblíž areálu kláštera. Tam chvilku odpočíváme a pozorujeme ve větvích hemžící se havrany a kavky. To jejich krákání po chvilce až nahání husí kůži. A když před lavičkou přistane další projev jejich přítomnosti, tentokrát hmotný, zavelíme k ústupu a vracíme se po bezmála 25 kilometrech ťapání do apartmánu, kde zanedlouho sladce usínáme.
V pondělí nás čekali dva cíle v okolí Krakowa: Solné doly ve Wieliczce a nechvalně známá Osvětim s nedalekou Březinkou.
O legendárních solných dolech ve Wielicze, které jsou na seznamu památek UNESCO již od roku 1978, jsem slyšel poprvé v někdy před 25 lety, ale až teď se mi povedlo se sem podívat. Jeho historie sahá až do 13. století a těžba zde probíhala až do první dekády 21. století. Celková délka chodeb činí přes 30 km a dosahuje hloubky 327 metrů. Nás čeká 3,5 km v hloubce až 135 metrů. Nejprve však přes 360 schodů po schodišti do hloubky 64 metrů. A potom hlouběji a hlouběji z jedné vytěžené solné komory do druhé. A člověk jen žasne, nad obrovskými prostory a výzdobou vytvořenou v solném masivu. Ať už sochy, reliéfy či prostý pohled do hloubky nižších pater. U nás jsme již prolezli kde jaké důlní podzemí, a vždy to bylo zajímavé a i tady jsme čekali mimořádný zážitek, ale realita…to je někde úplně jinde. Být tak maličký, v tak velikém prostoru a ještě víc než sto metrů pod zemí. To je prostě jedinečný pocit. Navíc vše ještě umocňuje poměrně dlouhé přecházení z komory do komory, hlouběji a hlouběji. Prostě neskutečné. A když už člověk čeká, že jej nic nepřekvapí, vstoupí do prostoru v soli vytesané katedrály. A to doslova. A v ní, mimo jiné, nejspíše světově unikátní socha Jeho Svatosti Jana Pavla II., a to jak co do materiálu, tak co do umístění 110 metrů pod zemí. O pár minut později se dostáváme do komory s občerstvením, kde provádím hlubinou platbu kartou. Prostě 125 metrů pod zemí člověk hned tak kartou neplatí. Jenže po návštěvě několik desítek metrů vysoké komory Wisla se zajímavou světelnou show se s námi průvodce loučí a my pokračujeme sami dál, do dalších prostorů kde, světe div se, je prodej suvenýrů a regulérní restaurace. V hloubce 135 metrů pod zemí jsem ještě neobědval a tak neváháme a poobědváme. Žurek a bigos, jak jinak. Pak už následuje cesta vzhůru, naštěstí důlním výtahem, ale nacpat do něj 9 napapaných rozložitých těl a paní obsluhující výtah, to bylo fakt zajímavé. Naštěstí výtah frčel celkem rychle a tak za pár minut nás čekalo světlo povrchu zemského.
Do Osvětimi dorážíme pozdě odpoledne a na všechny dopadá vážnost tohoto místa a pokora k událostem s ním spojeným. Přemýšlím, jak zdejší místo popsat. Ostatně jak popsat místo, odkud se, na rozdíl od nás, nevrátilo 1.400.000 lidí? Na to si musí každý přijít sám. V mé mysli rezonují dva výroky, které se mi v tamní expozici vryly do paměti a nemohu se jich zbavit:
Každý holokaust začíná porušováním lidských práv a končí plynovými komorami.
Zapomenout, znamená nechat je znovu zemřít.
Po návratu do Krakowa následovala ještě večerní procházka po starém městě, večeře, pár drinků a pak už jen spánek před cestou domů.
