Na další z výletů do nitra Křivoklátských lesů vyrážíme z Broum na jejich jižním okraji a naším cílem jsou Roztoky u Křivoklátu v jejich samém srdci. Dříve než se vydáme z Broum k do Luhu, neunikne naší pozornosti hned vedle radnice nová prodejna zdejšího minipivovaru Matuška. Otevřeno je však jen občas, ovšem ne teď a tak návštěvu necháváme na jindy a míříme na severní okraj Broum, kde se V Luhu stáčí k severu Úpořský potok a vytváří odsud až k Berounce pod Týřovem jedno z nejkrásnějších údolí celého Křivoklátska. My jím však procházíme jen úvodní kus od usedlosti Úpoř, kde potok proniká z širokého údolí v okolí Broum do údolí hlubokého a úzkého, až k prvnímu rozcestí, kde odbočujeme vpravo po Ševcově cestě vzhůru ke Karlově vsi. Divoké strmé svahy střídají celkem mírné svahy pokryté hospodářským a tak trochu nudným lesem, takže bývalý lom či spíše pískovna a poté bývalý areál výrobny dřevěného uhlí Druchema, jsou vítaným zpestřením cesty. Za pár let by zdejší areál měl být zalesněn a dřívější hospodářskou činnost by měl připomínat už jen malý rybníček v jeho dolní části. My však pokračujeme dál a za pár minut se ocitáme na okraji Karlovo Vsi, která by se jako jediná měla v budoucnu nacházet v uvažovaném národním parku. Na malou chvilku se zastavujeme u, na zdejší poměry velmi neobvyklé, empírové vily. K té se pojí jistý příběh z dob geologického průzkumu v souvislosti s nedalekou přečerpávací elektrárnou na Berounce a nádrží Červený kámen. Oproti jiným plánům a úvahám dostal tento záměr konkrétní podobu v průzkumné štole, která byla vyhloubena do masivu zhruba naproti Rozvědčíku. K hloubení bylo údajně využíváno odstřelů, které však velmi rušili pracovníky Sovětské ambasády, kteří právě v této vile měli letní rezidenci. A tak údajně na základě intervence, snad samotného tehdejšího velvyslance této již neexistující země, došlo k ukončení prací a záměr na stavbu elektrárny zůstal navždy jen záměrem. My se k této vile dostáváme po hodně dlouhých letech v okamžiku, kdy probíhá její rekonstrukce a rozsáhlá romantizující úprava okolí. Pro někoho brutální kýč, my se kloníme k názoru, že uprostřed přírody to vlastně ani nějak rušivé není, a hlavně, ať se tomu dostane alespoň nějaké údržby a něčemu to chrání. Není totiž nic smutnějšího, když nějaká historicky zajímavá stavba sice požívá kde jaké ochrany, ale současně chátrá, protože prostě nejsou prostředky na její záchranu, obnovu a provoz. A mimochodem, investorem a majitelem je člověk z českého podnikatelského prostředí, žádný oligarcha z východu, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je však čas pokračovat dál, a tak vyrážíme kousek po modré turistické směrem k zámečku Leontýn. Než se však dostaneme k nejbližšímu rozcestí, naši pozornost upoutá pohyb za plotem zdejší hájenky. Ano, několik čuníků lesních tu za plotem loudí nějaký ten pamlsek. A když jim pár jablíček hodíme, zaujme to u starou bachňu, která se doteď jen léně povalovala pod přístřeškem.
Po krátkém laškování s prasátky pokračujeme pod hřebenem Přední a Zadní Hrobce až k bodu, kde z modré turistické odbočují vlevo dvě lesní cesty. Mys se vydáváme tou kolem pramene až Výrovu kopci, kde neodoláme a volným terénem se vyhrabeme až na skalnatý vrchol. Odtud už se mezi stromy směrem k západu začíná rýsovat údolí potoku Klučná, do kterého se sbíhají z obou stran další a další rokle, a které po nějakých třech kilometrech končí soutokem s Berounkou. A právě na pravé úbočí tohoto údolí se chystáme, neboť i zde by se v budoucnu měla rozprostírat 1. zóna Národního parku Křivoklátsko. A po pár krocích zjišťujeme proč. Smrky nenápadně ustupují listnatým porostům až nakonec přejdou čistý dubový porost, s jehož suchými listy stále pevně držícími na větvích si pohrává čerstvý vítr. Na úbočí Beraníku však přechází porost do bizarní podoby různě deformovaných či již uschlých dubů borovic rostoucích mezi nejrůznějšími skalami na opravdu minimu zeminy. Tady člověk opravdu jen s otevřenou pusou stojí a zcela chápe, proč jsou některé partie Křivoklátských lesů tak ceněny. A my máme to štěstí procházet po cestě, která v polovině vodorovně protíná strmý 200 metrový svah do údolí Klučné, která zrovna v těchto místech vytváří zajímavé vodopády. Nejlépe si člověk uvědomí kouzlo této krajiny ze skalního výběžku, který umožňuje přehlédnout celé údolí od vrcholu Špička, přes Velký Tok, nejvyšší vrchol této části Křivoklátska, až Berounku, která tu mezi lesy probleskuje v oblouku u vyhlášeného kempu Višňová.
Nás už za obloukem čeká jen nepříjemný 200 metrů dlouhý úsek do kopce po silnici 236 (jinak to prostě nešlo) a pak po červené sešup roklí ve Stříbrném luhu až k vyhlídce na malebné údolí Berounky. A jelikož nám za 20 minut jede vlak, tedy autobus, neboť je výluka, pokračujeme v dalším cca 100 metrovém sestupu až na nádraží v Roztokách.
Moc hezké, díky za inspiraci