Venku krásně nasněženo, slunce svítí a tak vyrážíme, letos poprvé spolu, na tréninkovou orienťáckou trať, která je postavena na a kolem celkem dominantní stolové hory nad Nečtinami na severním Plzeňsku s poetickým jménem Kozelka. Vzhledem k tomu, že Haničky koleno je stále ještě v režimu rekonvalescence nejdeme rozhodně s cílem posbírat všechny kontroly, i když volíme nejlehčí „baby“ trasu o dílce 2,8 km a celkem 12 kontrolami. Je to inu skalní vrtevnickovka a to skalní podtrhuji. Skalní věže a výchozy jsou dobře vidět zejména od západu a od jihu, odkud my náš výlet začínáme. Konkrétně z obce Doubravice, kde odstavujeme vůz a vydáváme se po červené vzhůru k vrcholu. Sluníčko nám stále přeje a tak výhledy do krajiny jsou obzvláště malebné. Po zdolání louky odbočujeme vlevo na červenou vrcholovou a začínáme hledat naši první kontrolu. Měla by být někde poblíž cesty, takže nalezení by neměl být větší problém. Po chvilce mudrován ji nacházíme pod skálou nad cestou. Radostně se s ní fotíme, neboť kdo ví, zda není dnes poslední a pokračujeme dál vzhůru k vrcholové planině, která nás přivítá zanedlouho a překvapí zajímavými výhledy do okolí. Pokračujeme dále k západu po červené, míjíme vlastní vrchol Kozelky v nadmořské výšce 660 m n. m., jenž se díky svým parametrům řadí mezi ultrakopce a kolem další objevené kontroly se stáčíme k severu. Výhledů do krajiny přibývá, skal pod námi rovněž a pro dokreslení atmosféry zalézá sluníčko, začínají padat sněhové vločky a hlavně se do nás opírá protivný studený západní vítr. Radost nám to nekazí, naopak, to k zimním výletům patří. Navíc nám nad zakrouží nejen sedmero, ale snad dvanáctero krkavců a o něčem se dohadují. Zanedlouho se před námi otvírá na severozápadním okraji plošiny vyhlídka Kozelka. Neváháme a opatrně se vydáváme až na samý okraj, který nám otvírá neuvěřitelný panoramatický výhled do okolní krajiny. A to neuvěřitelný si dovolím velmi zdůraznit, neboť již za pár okamžiků se za námi ozvou hlasy a objeví se Irča s Doktorem. Již podruhé zafungovalo kouzlo nechtěného a obrovská náhoda, kdy se různí lidé zcela neplánovaně setkají na zcela neuvěřitelných místech. Krátce probereme co a jak, zhodnotíme působivost místa i neuvěřitelnost toho, že některé kontroly náročnějších tratí na tomto místě jsou umístěny i na protějším homolovitém kopci Špičák, který své pojmenování opravdu nezapře. Loučíme se a vyrážíme každý po své trase. My zpět po červené a k vstupnímu místu na plošinu, Irča s Doktorem rejdí kolem a hledají své další kontroly. Ještě utrousíme pár slov, ale pak oba mizí někde ve svahu pod skalním masivem a my už jen občas slyšíme jejich vzdálené hlasy. Stáčíme se k severu a pak na východ k další kontrole u lesní oplocenky poblíž vrcholu Dobravecký vrch, který je součástí zdejšího masivu. Odtud se vracíme na v jižní stranu masivu a po vrcholcích skalních stěn putujeme k východu. Nalézáme ještě jednu dobře uloženou kontrolu číslo 7 a pak už se soustředíme na hledání pěšiny, která nás má dovést o východním úbočí dolů. Pokračujeme tedy až k samému východnímu okraji plošiny, který je tvořen balvanovitým polem, toho času notně zasněženým, takže po pěšině ani stopy. Začínáme se tedy mezi skalami, balvany, kmeny a kdo ví čím vším zvolna prodírat dolů. Místy opatrně, místy prostě po zadku dolů. Bylo by to možná zajímavé dobrodružství, kdyby Haničce při každém druhém kroku mezi balvany nedloublo v koleni a při každém pátém v zádech. Její statečnost neskutečně obdivuji, ačkoliv od určitého okamžiku už prostě nebylo cesty zpět. Za nějakých 15 minut jsme však dole v trochu normálním lese. GPSka si vůbec nerozumí s mapou nebo mapa s okolím a já ani s jedním. Prostě, kdo ví kde jsme. Máme o své poloze naštěstí rámcovou intuitivní představu a tak se vydáváme k jedné tušené cestě a pak volným terénem zasněženého lesa zkratkou k cestě druhé. A tady se mi v hlavě zrodilo slovní spojení „Free walking“ s podtitulem „Jdeme si svou cestou!“ Inu takoví „Svobodní chodci“. Narážíme na tušenou cestu, ale hned opodál ji zas opouštíme, abychom se v duchu právě vytvořené filosofie a sloganu vydali tma, kde mapa o cestách mlčí a přes solidně louku zamířili zpět k Doubravici a k autu.
