XXXII. ročník Aljašské pošty se konal trochu netradičně na Klatovsku. Start byl v Lužanech, tradičně na nádraží. A jak to probíhalo?
Začínáme tradičně na nádraží, ovšem v Plzni. První doráží Standa, neboť si maličko popletl odjezdy vlaků. A aby v tom nebyl chudák sám, dorážím za ním kolem šesté. Stíháme jedno v C.K. Kantýně, která následně zákeřně zavírá, a tak se vybavujeme plechovkami a potkáváme Doktora, který dobře poradil, že žíznivé okénko venku by mělo mít ještě otevřeno. A je tomu tak, stíháme ještě sadu „kelímkáčů“ a zavírá i okénko. Ale to už se objevila i Vlaďka a začíná degustace kávy s rumem a rumu a tak. Poté se přidává i Irča a Hanička. Honza tou dobou míří na styčné místo vlakem z Klatov. Odjíždíme vlakem v 19:40, který již citelně obsadili další kamarádi v zeleném s kytarami, takže do Lužan putujeme jak za starých časů v uličce na stojáka. Jen Standa se někam vloudil do kupíčka, ale přišel tak o tu nezaměnitelnou atmosféru kolektivního cestování. Naštěstí je to do Lužan jen kousek, a tak za már minut vyskakujeme spolu s dalšími v Lužanech na nádraží a míříme do zdejší hospody. Někteří zkušenější a zběhlejší vystupují již v Přešticích, kde gastro příležitostí je přeci jenom více a dorazí do Lužan až na desátou. My však bivakujeme v Lužanské hospodě, kde již čeká Jenda a drží místo. Místní i šenkýřka jsou přívalem trampské zelené trochu zaskočeni, ale bojují statečně, a tak dvanáctek pár padlo a našli se i prima párky. S blížící se desátou všichni zvolna mizí na nádraží. Po příjezdu posledního vlaku, který vychrlil další účastníky, se slova ujal Havran, rozdali se potřebné náležitosti a pak výstřel oznámil začátek cesty.
Letošní cesta vede z Lužan do Svčovce. Kontroly u Roupova, Ježov a na Doubravě. To se Jenda zlověstně zašklebil, neboť dobře věděl, co je Doubrava zač. My ne. Ale kóta 727 leccos naznačila.
Vyrážíme přes pole k první kontrole. Hned za Dlouhou Loukou trochu „kufrujeme“ a tak zkoušíme i chůzi hlubší orbou. Ještě že mrzne, neboť být to blátivé, byl to masakr. Na 1. kontrole navrhuje Doktor další postup přes Vřeskovice a pak přes les, což se o pár minut jeví jako velmi prozíravé. Organizátoři lehce popletli umístnění 2. kontroly, tak my jí měli přímo na cestě, zatímco ti, co se vydali přes Biřkov měli pech a vraceli se od Ježov zpět do lesa. A právě tady Jenda zvolal: „Lišák, hele Lišák, ty vole my jsme po druhé kontrole před Lišákem!“ Později vysvětlil, že Lišák je Aljašská legenda, která evidentně doplatila na tuto chybku. My z přes Ježovy míříme nad Chlumskou, kde opět trošku chybně odbočíme, tedy spíš neodbočíme. Ty méně stateční se asi tak 30 metrů vrátí, Ti akčnější, včele s Doktorem se vrhají přes ohradník a zkracující si to přes louku. Hanička mastí přes ohradník, já se srabsky vracím. Za Chlumskou obcházíme kopec Valba a prodíráme se změtí lesních cest. Nakonec klesáme do údolí Poleňky, která nás odděluje od zlatého hřebu cesty Doubravy a nedá se nijak obejít. Dorážíme do Balkov a trochu odpočíváme, neboť odtud už to bude jen a jen do kopce. Stoupáme cestou necestou k obci Řakom, napojujeme se na žlutou a pokračujeme lesem k vrcholu. Protivný, skoro kilometrový úsek plahočivě zdolávám přesně 30 minut. Stále jen světýlka v dáli. Stoupají výš a výš a přivádějí mě k tichému šílenství. Jen vědomí, že skupina se roztahuje, mi dává naději, že netrpím sám. Ze sedla mezi Doubravou a Malou Doubravou je to k 3. kontrole již jen kousek. Je před pátou a řádně přituhuje, některým se z vody dělá ledová tříšť (má Poděbradka odolává). Ale vědomí, že i tak se stále pohybujeme mezi 20. a 30. místem je povzbuzující, a tak vyrážíme dolů. Do cíle už je to jen pár kilometrů. Na cestě leží sníh, a tak si užíváme všechny krásy zimního nočního putování. Přichází třetí a nejvýraznější zakufrování. Červená čára v mapě mi překryla cestu, špatně jsem vyhodnotil odbočku a místo k obci Řakom míříme k Večkovicím. Blbá zbytečná oklika, ale vracet se zpět do kopce se nikomu nechce. Doktor situaci bleskově vyhodnocuje a určuje další směr a chválí, že tak se bezpečně vyhneme desperádovi, neboť tady by nás fakt nikdo nehledal. Přidali jsme si tak 1,5 kilometru, ale ušetřili každý $50 Aljašských. Přes Drslavice tedy v 6:23 dorážíme do hospody ve Svrčovci, kde jako poslední ze skupiny obsazuji kulantní 30. místo. Následuje polívka, pivko a spacák na sále. Vlaďka usíná na židli a Standa k tomu nemá daleko.
Když se s Haničkou probudíme, Honza s Doktorem ještě sedí v hospodě. Prostě drsní hoši. Něco pojíme, popijeme, pokecáme a dozvídáme se, že ostatní již odjeli. Někteří ještě něco mají, jiní se prostě snaží přežít. Kolem poledne si ještě chvilku zalezeme, ale ve tři už držíme zas mapu a pelášíme. Tentokrát jen po Svrčovci v rámci zpestřujících her a hledáme určená čísla opisná. Kompromisní limit 37,5 minuty o chviličku přetahujeme, ale Havran je nekompromisní. Usmlouváme tedy jen dva aljašské dolary, jako cenu útěchy. A tak se opět věnujeme hodování, přípravě sálu a kde v koutku ještě chvilku poleháváme, než začne bál, proložený různými soutěžemi a zakončený dražbou, ve které se marně snažím vydražit salám k zakousnutí. Prostě po tom všem mám poněkud pomalé reakce.
Po další noci na pódiu v sále posnídám dvě dvanáctky a polívku a mazaně objednáváme na devátou taxíka na nádraží do Klatov. Přijíždí dřív, a tak místo osobáku stíháme s Haničkou a Doktorem už rychlík v 9:30 hod. Stejně na klatovském nádraží je úplně mrtvo, úplná Sahara.
A teď už nezbývá než se těšit na další ročník. Díky Kamarádi pošťáci!
