Do Broumovského výběžku v severovýchodních Čechách jsme se vrátili po více než 5 letech, kdy jsme v prosinci roku 2013 přecházeli liduprázdné Adršpašsko-teplické skály. Tentokrát byly naším cílem především Broumovské stěny, které oddělují svébytný Broumovský výběžek od zbytku republiky, ale i další přírodní krásy, jako tajemný Ostaš či jižní okraj Teplických skal s nejvyšším vrcholem Čáp. Neméně tajemný je i Zdoňov a jeho okolí, které v sobě snoubí všemožné duchovní proudy či ještě tajemnější Soulkostel na samém česko-polském pomezí u Vernéřovic. Celý Broumovský výběžek lze pak mít na dlani z rozhledny na vrcholu Ruprechtického Špičáku, který je nevyšším vrcholem Javořích hor oddělujících na severu Broumovský výběžek od Polska. My se na něj vydali z Meziměstí a po hřebenu došli až na předměstí Broumova do Olivětína, který mi je osobně velmi sympatický svým pivovarem, kde se pivo vaří již od roku 1348. Poslední zastávkou se pak stal Žaltman, nejvyšší vrchol Jestřebích hor, pod kterým jsme v Jestřebí Boudě přenocovali.
Broumovské stěny
Broumovské stěny upoutají pozornost svým unikátním místěním v krajině. Tedy pokud přicházíte z té správné strany. Z jedné strany se totiž krajina pozvolna zvedá vzhůru k lesu a jen sem tam se objevující skalka mezi stromy dává tušit přítomnost něčeho neobvyklého. Zatím co z druhé strany, směrem k Broumovu, ukazují stěny svoji skalnatou tvař pískovcových stěn, padajících z hřebene desítkami a možná i stovkami skalních bloků a roklí dolů k úpatí přecházejíc do půvabné krajiny Broumovského výběžku.
My se rozhodli poznat jejich jihovýchodní část, a tak se vydáváme od kaple Panny Marie Sněžné zvané pro svoji podobu Hvězda, po hřebenu nedaleké vyhlídce Supí hnízdo a pak dále ke kamenným hřibům, které jsou raritou zdejších pískovcových stěn. Poté z hřebenové cesty odbočujeme a klesáme nějakých 80 metrů dolů do hluboké a divoce působící Zaječí rokle, kde se vzduch citelně ochlazuje a místy nalézáme i zbytky zapomenuté sněhové pokrývky. Na úpatí Slavenských skal procházíme až pod Velkou kupu, kde u vývěru silného stejnojmenného pramene odpočíváme a nabíráme sílu na další výstup až k ikonické Kamenné bráně. To už jsme opět na hřebeni stěn a bludištěm skal míříme až k jihovýchodnímu okraji stěn, kteří z daleka viditelný vrchol Koruna. Z něj se otvírá nádherný výhled do krajiny nejen v okolí nedalekého Božanova, ale i na Gory Stolowe, které jsou polským pokračováním Broumovských stěn, Orlické hory, Soví hory v Polsku či dokonce na masiv Kralického Sněžníku se sněhovou čepičkou. Zmíněný Božanov název i nejvyššímu vrcholu masivu Broumovských stěn, Božanovskému Špičáku. Kdo by však očekával něco opravdu špičatého, bude zklamaný. Vrchol je vlastně planina posetá množstvím balvanů a skal s poetickými jmény jako Želva, Velbloud či Varan, takže vlastní vrchol vlastně úplně splývá s terénem. My se po Hřebenovce vracíme zpět a romantickou Hruškovou roklí míříme k Suchdolské Niagáře, která dostála svému jménu a byla suchá. Odtud si krátíme cestu přes louku k ústí Kovářovy rokle, kterou se kolem Mariánské jeskyně a jeskyně Kovárna vracíme pod Supí hnízdo, které jsme ráno navštívili. Od nej nás však dělí 80 výškových a pekelně strmých metrů. My však u Kovárny uhýbáme po zelené a zdoláváme po kamenných schodech jen 50 metrů směrem k parkovišti pod Hvězdou, kde na nás od rána čeká auto. Slunce mezi stromy zapadá a my odjíždíme nocovat pod nedaleký Ostaš.
Ostaš
Ostaš připoutá pozornost už zdálky, neboť je takovým 700 metrů vysokým solitérem mezi okolními pískovcovými masivy. Přehlédnout jej tedy nelze ani z Police nad Metují, která je na jednom úpatí, ani z Teplice nad Metují, která je na tom druhém.
My nocovali v autě na parkovišti u stejnojmenného kempu. No, stejnojmenného. Kemp je Ostaš, nicméně parkoviště Pod Ostaší, což nás nutně přivedlo k otázce, jakého že rodu Ostaš je. Budeme-li věřit Ústavu pro jazyk český, pak mužského, tedy ten Ostsaš. Ale zpět do skal. My se po krátké snídani a pozorování divných lidí, kteří odcházejí s ještě divnějšími žíněnkami k lesu (až po hodně dlouhé době jsme zjistili, že to byli skálolezci) vydáváme vzhůru do skal k zdejšímu skalnímu bludišti, které leží na cestě k vrcholu. Překvapením je, že se nás zde nesnaží ochranáři držet ve vytýčeném turistickém koridoru a jakýkoliv krok stranou potrestat useknutím nohy či jiného údu. Tady si mohou návštěvníci víceméně lozit, jak je napadne. Když se podrží modré turistické, tak ve skalách nic neminou a všechno uvidí. Když z ní sem tam odbočí, jako my, uvidí to, co z modré, ale z trochu jiných úhlů. Bonusem je možnost, že strhnete ke zvědavosti i partu důchodců, takže se drápou s hůlkami po příkrých skalách vzhůru jen proto, aby zjistili, že tam nic zajímavého není.
Vrchol Ostaše je vlastně jakási náhorní planinka lemovaná po okrajích skalami padajícími strmě k úpatí vrcholu. Ze skalního labyrintu pokračujeme ke skalnímu útvaru Cikánka a Krtičkově vyhlídce, odkud jsou jako na dlani Kočičí skály, které kdysi s Ostačem tvořili jeden blok. O něco dále se nachází vlastní vrchol, který je opět docela nezajímavým bodem ve víceméně rovinaté náhorní planince. Daleko zajímavější je nedaleká Frýdlantská vyhlídka na severním okraji, ze které se nám otevřel výhled až na zasněžené vrcholky Krkonoš.
Poté už se ubíráme zpět do kempu a po rychlém obědě vyrážíme vstříc dalším cílům.
Čáp a Skály
Na nejjižnějším výběžku komplexu Adršpašsko-teplických skal se nachází jejich nejvyšší vrchol pojmenovaný Čáp a dosahující nadmořské výšky 786 metrů. My se k němu vydali z obce Skály v malebném údolí pod ním. Cesta je to nenáročná a po několika desítkách minut je korunována výhledem do krajiny z dřevěné rozhledny na vrcholu. Kdo by však čekal pohled na okouzlující scenérie rozeklaných skal, bude zklamán. Masiv si své tajemství dobře střeží a poznat jej lze pouze výpravou mezi ně. Odtud z vrcholu jen sem tam vystupují ojedinělé skalní věže či větší pasáže ze záplavy zeleně, jinak krajina působí nenápadným, lehce zvlněným dojmem a pozornost spíše upoutají zasněžené vrcholy Krkonoš na horizontu. Alespoň teď, v dubnu.
Skály však nejsou jen dobrým východiskem na cestu k Čápu, ale ukrývají i další zajímavosti. Tou první jsou pozůstatky skalního hradu Skály (jak jinak), kde si návštěvník užije spousty schodů, žebříků a stezek vytesaných do skal. Odměnou je pak nejen výhled do krajiny, ale i do údolíčka, odkud vyšel a kde se nachází druhá zmíněná zajímavost, zámeček Skály, kterému se naštěstí přezdívá Bischofstein, neboť jej nechal zbudovat v 17. století královéhradecký biskup. Inu, preláti si tento kraj oblíbili. Dnes slouží jako příjemná restaurace, kterou jsme neváhali navštívit.
Zdoňov
Našimi cíli při putování po Broumovsku nebyli jen přírodní úkazy či nejrůznější pamětihodnosti, ale místa mystická a tajemná. Takovým místem je právě nenápadná vesnička Zdoňov při samé hranici s Polskem. Nás sem přilákali Zdoňovské menhiry, jejichž vznik má na svědomí mezinárodní umělecká skupina pod vedením Marka Pogačnika. Obdobné, ovšem s jiným posláním, se nachází na několika místech kolem Plzně a rozhodně stojí za návštěvu a chvilku poklidného posezení. Jedná se o systematicky rozmístěné kamenné menhiry věnované poctě zvířat. S námětem, smyslem a posláním tohoto díla zajímavě kontrastuje kaplička sv. Jana Nepomuckého nacházející se v bezprostřední blízkosti.
A kdo zatouží po další mystice, může se vypravit do kopce přímo nad areálem. Ale pozor, jsou tu dva. Jeden zvaný Křížový vrch, snad podle křížové cesty lemující cestu ve skalách na jeho vrchol a druhý prostě Kopeček ukrývající uprostřed lesa torzo poutního kostela Panny Marie. My si vybrali Kopeček, neboť na jeho opačné straně mystika pokračuje do třetice, tentokrát v podobě kamenného kříže v Druidském háji.
Soulkostel
Už při plánování putování po Broumovsku jsem si povšiml zajímavého objektu doslova pár set metrů o hranice s Polskem pod Bukovou horou. Oficiálně se nazývá kaple Panny Marie ve Vernéřovicích. Ve skutečnosti je to odsvěcený kostel v soukromých rukou, u lesa daleko za Vernéřovicemi, který jeho současní nizozemští majitelé Hans Brussee a Marjolijn de Graaf nazývají Soulkostel a využívají jej pro kulturní akce.
My k tomuto trochu tajemnému místu dorazili v podvečer, a tak naší první snahou bylo se se zbytky světla porozhlédnout po okolí a udělat několik snímků. V okolí se totiž nalézá ještě malá kaplička a studánka opředená legendou. Jak jinak. A také táborová základna spolku Eldorádo Náchod. Ale teď, v týdnu na konci dubna, nikde ani noha.
Světla ubývá, a tak se pouštíme do přípravy večeře a pak se spokojeně ukládáme ke spánku. Uprostřed noci nás však probudilo světlo. Ne, ne, žádné tajemné a nadpřirozené. To se jen majitelé vrátili z cest a vykládají z dodávky jakousi hudební aparaturu. Nás však upoutalo to, co jsme předtím lehce přehlédli. Z vikýřových oken září světlo do noci a prozrazuje, že celé podkroví kostela je uzpůsobeno pro bydlení. Zajímavá myšlenka na zajímavém místě.
Javoří hory
Severní okraj Broumovska tvoří Javoří hory, jejichž nejvyšším vrcholem je Ruprechtický Špičák. Celý horský masiv je možno přejít pohodlně po modré hřebenovce od Meziměstí až do Broumova. My si vybrali západní část a vyrazili po vydatné snídani z Meziměstí na úpatí hor. Sluníčko pálilo a okolní louky přímo sváděly k spočinutí. Ale již z dálky nepřehlédnutelný vrchol Špičáku s rozhlednou nás dlouho v klidu nenechal, a tak pokračujeme lesem pozvolna vzhůru. Postupně už to není pozvolna, ale jen vzhůru a posledních pár set metrů po hraniční čáře s Polskem je už docela peklo. Inu Špičák. Ale námaha stojí za to. Vrchol prakticky holý, s pěknými výhledy, které se dají vylepšit vystoupáním na rozhlednu. Čas nám přeje, sluníčko hřeje, a tak opět upadáme do trávy a dopřádáme si dokonalé pohody. Inu, turistika není jen o puchýřích a potu, ale i schopnosti vychutnat si genius loci navštívených míst. Broumovsko jako na dlani, vpravo masiv Adršpachu, dále Broumovské stěny, Ostaš, v dáli pak Orlické hory, Kralický Sněžník se zasněženým vrcholkem, blíže, ovšem v Polsku Soví hory no a na opačné straně rovněž zasněžené Krkonoše. Prostě, je na co koukat.
My se po vydatném odpočinku vydáváme po hřebeni k východu. Pod Jedlovým vrchem odbočujeme na žlutou, která nás vede dolů až do Olivětína. Cestou se zastavíme v hospůdce na jedno…, tedy dvě orosená, vařená ve zdejším pivovaru a pak už jen čekáme na vlak, který nás odveze zpět do Meziměstí k autu.
A než se začne snášet na krajinu soumrak, přejíždíme do Jestřebích hor pod Žaltman a přijímáme pohostinství v Jestřebí Boudě, kde se rozhodneme i přenocovat. Než se kouzelnou krajinu snese noc, posedíme ještě v šenku, kde mimo nás je pouze přátelský personál a dobře vychlazené pivo.
Žaltman a Malé Svatoňovice
Časně ráno vyrážíme z Jestřebí Boudy k nedalekému vrcholu Žaltman, který je se svojí unikátní rozhlednou dominantou Jestřebích hor. Unikátnost rozhledny spočívá v materiálu použitém na její stavbu. Jistý zdroj praví, že použito bylo to, co bylo po ruce, v tomto případě vrtné trubky. A opravdu, při výstupu na vrcholovou plošinu nelze přehlédnout místa, kde jsou tyto trubky napojeny originální spojkou. Ale proč ne, měděný důl je totiž přímo pod kopcem. Originální je řešení vrcholové větrné růžice. Co už originální není, je minimum výhledu, kdy okolní vegetace přerostla rozhlednu a k vidění jsou vlastně jen zasněžené vrcholky Krkonoš.
Nespornou zajímavostí je, že jsme byli možná jedni z posledních návštěvníků této rozhledny, neboť krátce po naší návštěvě byla tato rozhledna rozebrána a na jejím místě vyrostla nová.
My se pomalou procházkou vracíme k autu a nedoláme návštěvě Sloje loupežníka Lotranda či bunkru F3/27/A-160, jejichž linie se táhne přímo po hřebeni Jestřebích hor.
Poslední naší zastávkou na tomto putování jsou Malé Svatoňovice, rodiště bratří Čapků, přímo pod Žaltmanem. Malebné náměstí, sousoší literátů, zajímavá studniční kaple s Mariánskou studánkou či křížová cesta nad obcí, v jejíž bezprostřední blízkosti ústí dědičná štola bývalého dolu Kateřina. A pak už rovnou domů.
