Dle mého soudu je příroda nejkrásnější na podzim. Nekonečným variacím podzimních barevných tónů listnáčů všemožně nabourávajících tvrdošíjnou jednotu zeleně vrostlých smrků nemůže prostě jiné roční období konkurovat. A pokud se k těmto přírodním scenériím přidají k nebi se tyčící vrcholy kopců či hor zbrázděné rozeklanými údolími, kterých Lužické i Jizerské hory nabízejí požehnaně, nelze prostě zůstat doma. Konec září sice nemá zmíněnou paletu barev ještě zdaleka tak pestrou jako třeba listopad, pro cestování a nocování jen tak, jak se povede, je však rozhodně vhodnější. V našem případě však cestování není nikdy výhradně o jednom tématu, vždy se přidají další. Vedle krás přírody nás tedy zajímají i architektonické roztodivnosti, geograficky významné body či místa zajímavá například svou historií. A pochopitelně, jako vždy, rádi navštívíme nějaký ten pivovar.
Krásná Lípa
Krásná Lípa byla naší první zastávkou na cestě přes Prahu, Děčín a rozhraní Českého Švýcarska a Lužických hor. Počasí moc nepřálo, a tak myšlenka byla víceméně jasná, najít něčím zajímavý a obohacující interiér k probádání, tedy útulnou restauraci nejlépe s minipivovarem. Původně jsme měli namířeno do Varnsdorfu, ale náměstí v Krásné Lípě bylo, nomen omen, opravdu velmi malebné, a navíc mu vévodil, mimo chrámu Páně, i pivovar Falkenštejn.
Opravdové překvapení se však neukrývalo v pivu (ačkoliv zdejší ležák svou podivnou chutí opravdu trochu překvapil), nýbrž v kašně s fontánou na náměstí před pivovarem.
Šluknovský výběžek a nejsevernější bod ČR
Primárním geografickým cílem této cesty bylo dosažení nejsevernějšího bodu České republiky, který se nachází právě zde. S tím se pojí i další severní primáty, jako nejsevernější stavení, obec, město a tak. Nejzajímavější je však bezesporu ten maličký bod uprostřed lesa, kde člověk chvílemi neví, zda je ještě v Čechách nebo už v Německu, ke kterému se dá za pěkného počasí pohodlně za půl hodinky dojít po žluté. My měli po dešti, vlastně s ještě slabým deštíkem. Lesní pěšinka kolem romantického potůčku se občas měnila v záludný mokřad nabízející rébus: Kam šlápnout a nezahučet tam do půli lýtka?! To není řečnický obrat, to je reálná zkušenost! Ale vítězství se dostavilo!
A co dále nabízí tento výběžek? Inu překvapivě Šluknov se zámkem a křížovou cestou (ty jsou zde doslova na každém kroku) a třeba Rumburk s nechvalně proslulou vzpourou a velmi malebnou Šmilovského ulicí se souborem tzv. podstávkových domů. Poznat se dají díky originální konstrukci velmi snadno a je jich zde v každé vsi jak máku. Další zastávkou byla technická zajímavost, větrný mlýn Světlík. Dnešní putování zakončil vrchol Jedlové s rozhlednou (v mlze a se soumrakem za zády tak nějak nepoužitelnou) a především s restaurací a Kocourem. Kocourem je myšleno celkem lahodné varnsdorfské pivo točené v této restauraci a zvyšující tomuto místu atraktivitu. Možnost je sjednat i ubytování, ale spát ve vlastním, je spát ve vlastním.
Varnsdorf a Lužické hory
Než jsme se vypravili na pěší pochod na nejvyšší vrchol Lužických hor, což se svými 793 metry není tedy žádný čahoun, věnovali jsme trochu pozornosti i Varnsdorfu. No, popravdě, nějak nás ničím neupoutal s výjimkou zmiňovaného pivovaru Kocour, jehož produkci jsme předešlý večer prověřili. Dokonce se po něm jmenuje i zdejší železniční zastávka „Varnsdorf-pivovar Kocour“, což je bezesporu minimálně zajímavý marketingový počin. A logo Kocoura, kam se podíváš! S železnicí se pojí i zajímavá ubytovací služba tohoto pivovaru, a to možnost přenocovat v originálních vlakových kupé odstavených lůžkových vagonů. Nám se však teprve blížilo poledne, takže jsme si odpustili jak tento originální nocleh, tak další lákavou ochutnávku zdejší produkce a vyrazili směr Luž.
Luž, nu asi takhle. Když je mlha, je blbost lézt na kopec, i když je výjimečný. Serpentin nahoru bylo celkem dost, chata nahoře vyhořela těsně po válce a vidět nebylo zhola nic. Pak jsme si prohlédli hraniční kámen, vysílač, ze kterého v zimě padá led a opět mašírovali dolů k zavřené restauraci.
Následovalo skvělé rozhodnutí, že na příchod slunečného počasí vyčkáme v termálních lázních v Chrastavě. Cestou jsme narazili na docela půvabný kostel svaté Máří Magdaleny v Mařenicích. Člověka tak trochu zmate, že se všude píše o dvouvěžovém kostele a on má fakt jen jednu. Zajímavostí je i půloblouk kolem kostela s křížovou cestou. Největší zajímavostí, která se teprve rodí, je však interiér kostela, kam se nám, jak už se nám, tak celkem běžně stává, povedlo víceméně omylem dostat. Presbyterium zaplňovalo sice z velké části lešení, ale podoba zcela originálního oltáře již byla patrná. A já osobně takovým řešením velmi fandím.
Cestu do teplých vod nám ještě zkřížil Cvikov. A zde opět křížová cesta v těsné blízkosti s tak trochu docela dost depresivně působící léčebnou s dominantní vodárenskou věží. Naproti tomu na druhém konci obce pivovar s velmi lahodným pivem (až nečekaný výběr světlých ležáků; žádná zaklínadla IPA ALE PALE a tak) a výbornou kuchyní.
A ano, nakonec jsme do té Chrastavy a zdejších termálních lázní dojeli. Lázně jsou to nevelké, ale nevadí. Já si již při minulé návštěvě oblíbil zdejší vodní bar a zde čepované Svijany. Nabízí se prostorná vířivka, sauna a pára. Areál je to nevelký, ale celkem poklidný a pohodový.
Frýdlantský výběžek
Dříve než jsme se vydali putovat po tomto druhém výběžku severních Čech, vrátili jsme se kousek zpět na západ k další geografické zajímavosti: Trojmezí Česko-Polsko-Německo. Leží nedaleko Hrádku nad Nisou a na dohled od německého Zittau či polského hnědouhelného maxidolu Turów, na soutoku Lužické Nisy a Oldřichovského potoka.
A teď cestou necestou do Frýdlantu, během které si nelze nevšimnout zmíněné důlní maxi díry, která je dnes hluboká už úctyhodných 225 metrů (Rudická propast – nejhlubší suchá propast v ČR – má jen „pouhých“ 153 metrů) a stejnojmenné tepelné elektrárny, která je se svým výkonem jako náš Temelín druhou největší v Polsku. Ještě lepší výhled na tuto bizarní scenérii je z rozhledny v Heřmanicích, která je od té ďoury vzdálena jen pouhých 5 km. Rozhledna má svým originálním tvarem připomínat okurku, ale ať si v tom každý najde, co chce.
Frýdlant, městečko malebné, chce se mi říct, že z větších navštívených měst na severu (Šluknov, Rumburk, Varnsdorf) je to asi to nejpříjemnější. Při parkování u náměstí však začalo krápat, což se u pivovaru (který měl tou dobou oficiálně ještě zavřeno) změnilo na opravdový liják. A tak se Frýdlant dostal do kategorie „alespoň máme důvod se sem vrátit“. A rozhodnutí pokračovat dál bez bližší obhlídky nezachránil ani impozantní pohled na zdejší zámek z mostu u pivovaru.
Nedaleká obec Raspenava mi stále něco připomíná, nějakou zajímavost nebo tak něco. Ale do teď jsem si nevzpomněl, a tak jsme pokračovali dál do Hejnice, kde naši pozornost poutala basilika Navštívení Panny Marie s přilehlým františkánským klášterem.
A po nakrmení duše následovalo i spokojení potřeb tělesných. Přes Lázně Libverda jsme vyrazili na oběd do Obřího sudu, jehož návštěvu před více než třiceti lety si matně, ale velmi matně vybavuji.
A v takto příjemném rozpoložení přišla ke slovu již tradiční součást našich putování, objížďka. Tentokrát to byl macek o délce 60 km. Ale nevadí, stačí trochu přeorganizovat plány, což už jsme stejně kvůli počasí udělali a z nepříjemnosti se stane výhoda, která nás v okolí Bedřichova přivádí na Jizerskou magistrálu (připouštím, že lyžařská magistrála nemá v létě tu atraktivitu) k loveckému zámečku Nová Louka, rozhledně Královka a tak trochu tajemné Prezidentské chatě. Nakonec míříme k přenocování do sedla Smědava. V noci se rozpouští oblačnost, a tak lze ocenit, že se nacházíme v jedné ze tří českých oblastí tmavé oblohy. Jen nespat. Já osobně viděl až nad ránem Venuši, chcete-li Jitřenku. Jinak jsem spal jak dudek.
Jizerské hory a Smrk
Nedávno jsme si vzali do hlavy, že postupně vylezeme na všechny nejvyšší hory hor u nás. V Jizerských horách jí je Smrk s nadmořskou výškou 1124 metry. Přesněji řečeno v české části Jizerských hor, neboť v Polsku je hora Wysoka Kopa, jejíž výška ční nad moře 1126 metrů. Ale berme to s rezervou. Na vrcholu je, spíš byla zřícenina čehosi, nedaleko býval lom, takže to s tím přesným měřením… Každopádně na Smrk je to příjemná procházka. Jen je třeba trochu věnovat pozornosti místopisu. Pokud se něco jmenuje Nebeský žebřík a vede to na vrchol nejvyšší hory v okolí, není radno to brát na lehkou váhu. Snadno se pak z cesty do nebe stane cesta do pekla. Doslova. Prostě poslední kilometr je místy dost protivný krpál. Ale vydrápat se nahoru za to stojí. Výhled (jištěný celoročně přístupnou rozhlednou) je okouzlující až dech beroucí. Západně Smrk padá celkem strmě 750 metrů do údolí a otevírá se tak pohled na celý Frýdlantský výběžek. Na východě se rýsují již Krkonoše a jihu vévodí Jizera (chuděra, o 2 metry menší než Smrk). Zajímavostí je, na jižním úbočí Smrku nedaleko cesty nahoru (a ano, i dolů) pramení Jizera. A nebyli by to Poláci, kdyby si nepřivlastnili nejen nejvyšší vrchol hor, ale i pramen, v jejich případě Izery. Ten je od toho českého pramene vzdálen jen něco málo přes kilometr.
Jára Cimrman
Kdo by neznal českého velikána a génia Járu Cimrmana. A právě Jizerské hory jsou s ním pevně spjaty. A není to jen dnes již notoricky známé Liptákovsko, nýbrž i okolí Tanvaldu. Okamžitě se mi vybavuje například značka baterek „Standa Mirvald – Tanvald“ z Cimrmanovi hry Posel světla. Pro vážnější zájemce doporučuji navštívit, mimo již zmíněného Tanvaldu, kde se nachází Kino Jas Járy Cimrmana dokonce s mistrovou sochou „Jára Cimrman v mlze“, nedaleké Příchovice. V této malebné pojizerské vesničce lze nalézt celou řadu odkazů na působení tohoto velikána. Tím nejmarkantnějším odkazem, rozpoznatelným již velké dálky, je více než 23 metrů vysoký Maják Járy Cimrmana. Další se nachází v připojené expozici. Skutečným znalcům pak lze doporučit návštěvu zdejšího penzionu U Čápa, kde se v minipivovaru vaří piva jako Světoběžník JC či Vídeňák JC.
A zde putování končí, dál na východ od Příchovic již začínají Krkonoše. Ale to je už je zas jiný příběh…
Ovšem cestou domů se nám náhodou postavila do cesty Stará Boleslav a tam Národní Svatováclavská pouť.
