Původně jsme měli namířeno k Orlíku na orienťáckou trasu poblíž Kolomazné pece. Nechce se nám však úplně zalézat do lesa, kde si sluníčka na sněhu moc neužijeme, a tak nám díra v pneumatice měnící naše plány zas tak moc nevadí. Auto necháváme tam, kde je a vyrážíme po svých kolem konečné tramvaje číslo 1 směrem k Sofronce a pak dál k Boleveckým rybníkům. Modrá obloha a bíle zasněžené plochy rybníků rámované borovými lesy, prostě idylické scenérie. Kolem Seneckého rybníka a Košináře se dostáváme až pláž Velkého Boleváku, kde příjemně potěší otevřené okénko občerstvení. Co nás však potěšilo, či spíše překvapilo ještě víc, že obsluha za dva kelímky perlivé vody nechtěla nic. Ano, nic. Prý je to prostě jen voda…
Od Velkého Boleváku míříme vzhůru na Bílou Horu s tím, že navštívíme přímo stejnojmenný vrchol. Ale cestu hledáme marně. Z ulice Nad Priorem, která vypadá velmi nadějně a míjí vrchol jen o nějakých 100 metrů však přístup k vrcholu neumožňuje. Inu, snad jinudy. Necháváme to na příště pokračujeme k Pecihrádku, kde jsme už pár let nebyli.
Pecihrádek je oproti jiným zaniklým hradům či tvrzím zajímavý velmi zachovalým a zřetelným příkopem kolem téměř kruhového půdorysu bývalé tvrze. A co je ještě nepřehlédnutelnější? Jakási podivuhodná trámová konstrukce překlenující příkop zhruba v místech obvyklého vstupu. Při sebelepší vůli netušíme, k čemu to mělo a komu sloužit.
Z Pecihrádku pokračujeme dolů k lávce u sv. Jiří, kde dlouhé minuty pozorujeme zdejší obyvatele, vedle kachen a husí především pak říční nutrie, které se navzdory okolnímu sněhu a mrazu radostně prohánějí ve vodě nebo se krmí na břehu pamlsky od kolemjdoucích.
Od lávky už je to jen kousek ke kostelu sv. Jiří a pak po stezce podél řeky až do Husova sadu, kde naší dnešní cestu končíme.
