Již řadu let se vracíme na jižní Moravu do Dolních Dunajovic, které jsou ideální základnou pro výlety do širokého okolí. Navíc jsou umístěny na nádherném místě pod Pálavskými vrchy na straně jedné a Dunajovickými vrchy na straně druhé. A právě Dunajovické vrchy, z velké části pokryté vinohrady, dotvářejí nádhernou kulisu a panorama okolí Dolních Dunajovic. Táhnou se na jihu téměř od Mikulova počínaje Ořechovou horou až po Kraví horu na severu, kde dlouhý plochý hřeben s četnými vrcholy končí horní vodní nádrží Nové Mlýny. Nejvyšším vrcholem tohoto geomorfologického útvaru je Velká Slunečná, na kterou jsme se vypravili již při loňské návštěvě.
Tentokrát se do kopců vypravujeme vlastně omylem. Vyrážíme totiž jen tak na krátkou vycházku do vinohradů před večeří. Mezi vinicemi za vinnými sklepy kličkujeme směrem k vrcholu Na Výsluní odkud se otvírá nádherný výhled na celý hřeben Dunajovických vrchů. A i když západ slunce už je za námi, láká nás panorama natolik, že mezi vinicemi vyrážíme dál a výš a sem tam ochutnáváme co lahodného po vinobraní na vinici ještě zbylo. Nejprve se tak dostáváme na Zimní vrch, který je takovým solitérem mezi vinohrady a pak už rovnou stoupáme na hřeben vrchů pod Růžovou horu. Z kóty 285, která je někdy uváděna jako jihovýchodní vrchol Janské hory pokračujeme po hřebeni k severu a po okraji NPP Dunajovické kopce postupně navštěvujeme vrcholy Janská hora a Malá Slunečná. To už se pomalu blíží šestá večerní a s ní i soumrak. My se však rozhodujeme dojít až na konec této části hřebenů, tedy k Dunajovickému kopci. K tomu se dostáváme už vyloženě za šera, takže vyhlídka na Novomlýnskou nádrž kolem sedmé je již jen souborem světel v dálce. A tak si poslední vrchol Kraví hora, nacházející se za sedlem se silnicí do Brodu, necháváme na příště a vydáváme se na cestu zpět.
Taková noční vycházka vinohradem, to je docela nová zajímavá zkušenost. Nekonečné řádky vinic dávajíc prostoru zajímavou geometrii, kterou když noční chodec nerespektuje, pověsí se za krk na dráty, kterými jsou vinohrady protkány. Takže tuto zákonitost respektujeme a pohybujeme se po cestách a nebo v liniích vinohradů. Jenže… někdo říkal, že vinohrady prostě nejsou oplocené. No, nejsou? Někdy prostě jsou, aniž by si to člověk tak nějak uvědomil. Takže jsme odbočili a díky tmě netušili, že procházíme otevřenou branou do oploceného areálu. Toho si všímáme až po hodně dlouhé době, když narážíme na plot stojící nám v cestě. Návrat znamená jít dost zpět, dost do kopce a tak. Takže se šouráme podél plotu v naději, že najdeme nějaká otevřená vrátka, nebo alespoň díru v tomto plotu. Po chvilce nacházíme místo, kudy se dá řekněme pod pletivem podlézt. Po krátké úvaze jdeme na zem a podlézáme. Prostě raději teď a potupně, než marně hledat lepší díru a vracet se nějakých pár set metrů zpět do kopce. Jak už to tak bývá, po oněch pár stech metrech chůze po cestě podél té správné strany plotu nacházíme co jiného než dokořán otevřenou bránu… No, tušit se to mohlo, vědět ne. Ve dne by to byla sranda, neboť by to člověk na tu vzdálenost celkem pohodlně viděl, ale teď. Bez baterky, bez měsíčku… a svítit si potupně mobilem jsme považovali za ponižující. A tak pokračujeme mezi vinohrady dál a dál až narazíme, na co jiného než na plot. Chvilku bloumáme po zarostlé mezi, kde mapa vytrvale označuje pěšinku. No není tu. Vyrážíme tedy podél plotu v naději, že opět narazíme na nějaké řešení. Naštěstí po pár desítkách metrů je opět dokořán otevřená brána. Ve dne by o tom člověk ani nepřemýšlel, v noci prostě oříšek. Naštěstí to byla této noci poslední záludnost a tak za čtvrt hodinky úspěšně dorážíme po zajímavé noční bojovce zpět do penzionu, kde máme o čem vyprávět, neboť z vycházky před večeří se vyklubalo nakonec více než 10 kiláků.
