Jezero Laka

Tentokrát jsme si sněžnice pěkně vyhlédli v půjčovně, jenže… no prostě jsme vstali celkem pozdě a než jsme se vyhrabali, bylo jasné, že opět vyrážíme bez nich. A že nám budou chybět, bylo jasné, už při pohledu z okna. Avizované intenzivní sněžení se dostavilo a my se autem bez sněžnic dostavili na parkoviště v Nové Hůrce. Vyplázli jsme nejprve stovku za parkování a pak vlastní jazyky při stoupání vzhůru. Obzvlášť v aleji pod Starou Hůrkou, kde si vítr se sněhem žertovně pohrával byly naše výrazy opravdu hodně protažené. Ale stálo to za to už ve zmiňované Staré Hůrce, kde hřbitovní kaple sv. Kříže vypadal v závějích a mezi starými stromy přímo přízračně. K tomu ještě dovětek, hrobka Abelů a Hafenbrändlů. A ikonické pokroucené stromy Hůrecké aleje nás vedli dál přes Vysoký kanál k lesu. Zde si nás převzal Jezerní potok, podél kterého jsme vystoupali až na rozcestí u jezera Laka. Pak jsme opět zabědovali nad absencí sněžit (jako už tolikrát) a přehopkali až k plácku u jezera. Jezera a jezero Laka nevyjímaje, mají v zimě tu vlastnost, že jsou to vlastně takové louky. Takže to chce trochu fantazie. Ale jde spíš o ten pocit se sem vydrapat, a zjistit, že je toto jezero ze všech 8 ledovcových jezer na Šumavě (ano, je jich 8, ale 3 jsou v Německu) sice nejmenší, zato v nejvyšší nadmořské výšce a to 1085 metrů. A jak přišlo ke svému jménu? Na to je hned několik teorií, jedna správnější než druhá. Například z označení „mlaka“ znamenající ve staročeštině močál či bažinu nebo z latinského „lacus“ označující stojatou vodu. Já bych tam hledal spíše nějaké kořeny v němčině, ale kdo ví. Každopádně po nabažení se zdejší zasněženou krajinou, jsme se pěkně spořádaně vrátili po stejné cestě zpět do Nové Hůrky k autu.

Nutno dodat, že je zde zobrazena jen cesta tam. Stejná byla i zpět, jen o poznání rychlejší.