Dalším ze skvělých překvapení od Haničky byla možnost strávit den na Jachtě křižující Lipno. Na jih Čech vyrážíme již o den dříve a zastavujeme se krátce na Kvildě v minipivovaru a pekárně U Galapetra. Pak rovnou k Lipnu, kde se nejprve zastavíme v cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodu ukrývající třetí nejvýznamnější středověkou zlatnickou památku – Závišův kříž. Pak už následuje kapitanát přístavu Marina Lipno a ubytovávání v nedalekém kempu.
O schopnosti laika řídit jachtu jsem pochyboval poměrně dlouho. Zejména se vkrádala otázka, jak může taková jachta jet proti větru. Jak se brzo ukázalo, ovládá se až nečekaně dobře a proti větru frčí možná lépe než po větru. Takže pochybnosti rychle vystřídalo nadšení. Sluníčko pálilo, větřík foukal, dobrodružství začalo. Nejprve cvičně kličkujeme sem a tam a sem a tam. V jednu chvilku to vypadá, že nás inzultuje neúměrně velký výletní parní, ale naštěstí nás minul nebo my jej. A když už máme pocit, že máme vše pevně v rukou, vyrážíme kolem Králičího ostrova kolem Přední Výtoně k Frymburku. A teď přichází ke slovu jedna ze dvou pouček, kterou jsme před vyplutím obdrželi: „Držte se tak 50 metrů od břehu“. Jenže, co je to 50 metrů? Vzdálenosti odhaduji blbě na souši, natož na rozlehlé vodní hladině, která za nějakou dobu tak trochu omrzí. A břeh je svou různorodostí vyloženě přitažlivý. A jelikož člověk není kopyto, přeci o toho břehu nenabouráme, žádný strach. Ta záludnost však byla pod hladinou v podobě mělčiny, na kterou jsme po chvilce rejdění podél břehu nutně najeli. Otazníky v očích vystřídali víceméně konstruktivní nápady, jak nás vysvobodit, zpravidla zahrnující přítomnost jednoho z nás ve vodě, neboť vítr nepohnul lodí ani za nic. Takže žbluňk a už tlačím loď zpátky do hloubky, což se kupodivu podařilo. Následovalo mé poměrně nedůstojné naloďování zpět na palubu, neboť s průběžným vystupováním a nastupováním loď v podobě žebříčku moc nepočítala. Po chvilce nedůstojného poskakování a zmítání se manévr podařil a my zdárně pokračovali k Frymburku. Ten jsme si prohlédli ze všech vodních stran a poté pokračovali dál k západu až někam poblíž Rakouské zátoky (nebo jsme si to aspoň mysleli) pod Vítkovo kamenem. Tam jsme uznali, že nastal čas k obratu a začali se pomalu vracet zpět směrem k přehradní hrázi. Cesta byla zajímavá, poklidná, bez dalších karambolů. Ještě jsme si zajeli kousek blíže k přehradní hrázi a pak už rovnou do mariny. No a tam přišla ke slovu druhá poučka: Tak 300 metrů před přístavem stáhněte plachtu a dojeďte na pádlech“. To člověk odkývá pln respektu ráno při vyplutí, ale po celodenním brázdění vln má člověk dojem, že je Jack Sparow a s jachtou na správné místo dojede pěkně s napjatou plachtou. Žádné béčko. A zpočátku to vypadalo, že to fakt kalapne, jenže pak se začalo blížit molo, rychlost neklesala, schopnost brzdit pádly se ukázala jako kokotina, oči se vytřeštili a okolní jachty byly fakt asi docela drahé… nezbylo než zastavit smykem. No prostě jsme to prudce stočili doleva, to loď zpomalilo natolik, že následující náraz do mola přímo před kapitanátem byl jen takovým nedestruktivním bum. Snad si toho ani nikdo nevšiml. Na pádlech jsme fofrem couvli na místo a tvářili, že to my ne, to byl někdo úplně jiný.
Každopádně jízda jachtou po Lipně nebo kdekoliv jinde, je prostě zážitek neskutečný a jsem moc vděčný za možnost si to vyzkoušet.
