Dnešní výlet do Prahy díky dárku v podobě poukazu na ubytování v centru Prahy nabízí celou řadu možností, jak poskytnutý čas v Praze využít.
Začínáme v Praze na Bílé Hoře, kde necháváme auto a po svých vyrážíme oborou k letohrádku Hvězda. I přesto, že je obklopen zmíněnou oborou, je dobře viditelný z různých stran a tak jeho zářivá fasáda přilákala naši pozornost již při několika minulých cestách do Prahy. Nejprve však musíme překonat nenápadné údolíčko, které ukrývá jednu ne moc známou zajímavost. Tou je podzemní štola, kterou se kdysi měla přivádět voda až na Pražský hrad. Ne že by snad štola vedla až na Pražský hrad, ale jímala se zde velmi kvalitní voda, která měla být na Pražský hrad odtud dopravována potrubím. Jenže v roce 1930 byl Pražský hrad připojen na městský vodovod a tak bylo od toho záměru upuštěno. Od roku 1950 byla tato štola nazývaná Světluška, zdrojem pitné vody pro nedalekou Ruzyni, než i ta byla v roce 1974 připojena na městský vodovod. Dnes je na povrchu ze štoly, ze které si nechával císař denně přinášet vodu na Pražský hrad, jen válcovitý studniční objekt někdy nedoloženě přisuzovaný architektu Plečnikovi.
My však již stoupáme vzhůru, kde mezi stromy již probleskuje zmíněný letohrádek Hvězda z 16. století, který sloužil jako zázemí při lovu. O blahobyt přítomných se starala v hájence zřízená tzv. Císařská kuchyně, dnes depozitář a studovna Památníku národního písemnictví.
Od letohrádku míříme dlouhou promenádou napříč oborou k jejímu jihovýchodnímu konci, kde se na Vypichu, kolem plochodrážního stadionu na Markétě dostáváme k historicky nesmírně zajímavému místu sahajícímu až do časů knížete Boleslava II., který se zde údajně setkal v roce 993 s biskupem Vojtěchem. A slovo dalo slovo a založili klášter. Dnes se jedná o nejstarší mužský klášter u nás, který byl u příležitosti 1000. výročí založení povýšen v roce 1993 na Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově. Z hlediska architektury se na podobě jak kláštera, tak chrámu podepsal Kryštof Dientzonhoer, na výzdobě a interiéru pak jeho syn Kylián Ignác. Za návštěvu rozhodně stojí zdejší zahrady s oranžerií a pramenem Vojtěška, a také zdejší pivovar, který je doložen jako nejstarší pivovar u nás a vznikl jako součást hospodářského zázemí klášter ihned po jeho založení na konci 10. století.
A ještě jedna zajímavost, tentokráte novodobá. Pod krycím názvem „Montážní ústav“ využívala některé prostory kláštera Státní bezpečnost a sídlil zde i Archiv ministerstva vnitra.
My se z údolí potoka Brusnice, ve kterém klášter leží, vydáváme k jihu na hřeben, který toto údolí odděluje od údolí Motolského potoka. Na něm se nachází legendární usedlost Ladronka, kterou víc než viniční lis z dob Karla IV. a pozdější zájezdní hostinec proslavili squateři a jejich mediálně sledované vystěhování v listopadu 2000. Dnes je objekt součástí stejnojmenného volnočasového areálu, který se odtud táhne až ke Strahovu. A tam se vydáváme i my, abychom navštívili stadion s největší rozlohou na světě, který pojme až 250.000 diváků. Tedy spíš pojal. Spartakiádní léta jsou ty tam, a tak je jeho plocha rozparcelována do na několik fotbalových hřišť, tenisové kurty, hotel a kdo ví co ještě. A tribuny obepínající plochu kolem dokola zůstávají nedotčené, neboť jsou zapsány od roku 2003 jako kulturní památka ČR.
My však pokračujeme po hřebeni stále dál východním směrem, kde se nám za Strahovskými kolejemi postaví do cesty mohutné opevnění Prahy, táhnoucí se odsud, ze Strahova, severně kolem Pražského hradu až na Letnou. Nejmarkantnějším prvkem tohoto opevnění jsou jednotlivé bastiony vybíhající vpřed z linie opevnění, a kterých bylo necelých 20. My linii překonáváme v místech IV. bastionu či bašty sv. Karla, za kterým se nachází ještě starší opevnění – tzv. Hladová zeď, která pamatuje Karla IV. K ní byla na 20. století přistavěna zdejší Štefánikova hvězdárna tak šikovně, že jedna z předsunutých věží středověkého opevnění se stala součástí hlavní kupole hvězdárny. Na Petříně však poutá pozornost především zdejší rozhledna, k níž nezadržitelně směřují i naše kroky. 65,5 metrů vysoký maják Prahy postavený po vzoru Eiffelovy věže, je její neodmyslitelnou dominantou, stejně jako Pražský hrad či Karlův most. Někoho možná překvapí, že je obklopena křížovou cestou, začínající u kostela sv. Karla Boromejského pod Petřínem. Naši pozornost však poutá jiná sakrální památka, kterou je Strahovský klášter s Památníkem národního písemnictví. Zdejší knihovna členěná do dvou tematických sálů je dechberoucí, stejně tak jako výhled na Prahu z okolí kláštera.
My se vydáváme zpět do Petřínských sadů a prakticky kolem lanové dráhy, kterou křížíme u Nebozísku obcházíme celý Petřín až k letohrádku Kinských, kde nás pohlcuje ruch města. Ještě pár kroků po Jiráskově mostě přes Vltavu a dostáváme se na Nové město pražské a jeho centrum, Karlovo náměstí. A zde zítra budeme pokračovat po stopách románu Miloše Urbana Sedmikostelí, neboť ve středu Karlova náměstí stávala dnes již neexistující a legendami opředená kaple Božího Těla, která byla jeho součástí. Nás však teď čeká ubytování v Malé Štěpánské.
Tím však den zdaleka nekončí, vyrážíme na večeři do restaurace Charles Bridge na pontonu u oblouku mostu, která je součástí ubytování. Mezitím slunce zapadne za Petřínem a za soumraku vyrážíme na krátkou večerní procházku přes Karlův most na Kampu, a poté zpět na Staré Město, do Josefova, za Týnský chrám do bývalého Ungeltu, k orloji a přes Václavské náměstí zpět do Malé Štěpánské.
Druhý den začínáme časně ráno a vyrážíme reáliemi zmíněného románu Miloše Urbana Sedmikostelí. Tím Sedmikostelím jsou míněny některé sakrální památky Nového Města pražského – kostely a kaple, jejichž historie často sahá k době založení této pražské čtvrti a často i dál. Tou první je již zmíněná kaple Božího těla, která stávala zhruba uprostřed Karlova náměstí. Dalším je kostel sv. Štěpána s pozoruhodnou zvonicí a ještě zajímavější nedaleko stojící rotundou sv. Longina. A když člověk zdvihne oči vzhůru k nebi a zahledí se na chrámovou věž sv. Štěpána, zpozoruje zlatou korunu. A pokud ne, je třeba si prostě román Sedmikostelí přečíst. My vyrážíme dál ke Kateřinské zahradě pojmenované po zdejším chrámu sv. Kateřiny. Z jeho původní podoby, kdy byl ještě součástí areálu kláštera augustiniánek, zbyla pouze gotická věž. Zbytek chrámu je „novostavba“ v duchu vrcholného baroka. Jen kousek dál stojí další sledovaný chrám – kostel sv. Apolináře. Avšak než se k němu dostaneme, míjíme jednu z nejdéle nepřetržitě fungujících porodnic na světě – porodnici u sv. Apolináře. Areál je zbudován ve slohu severoněmecké neogotiky z režného cihelného zdiva, který propůjčuje stavbě skládající se z šesti pavilonů, jedenácti traktů a atria, jistou pochmurnou monumentalitu, která mne osobně vždy nesmírně fascinovala. Centru průčelí pak dominuje arkýřová kaple sv. Kříže. My však míříme ještě kousek dál, ke kostelu sv. Apolináře, který dal postavit a i jeho zasvěcení si zvolil sám Karel IV. Máme štěstí a kostel je otevřený, neboť v něm probíhá školní exkurze. Nenápadně se vloudíme a tak máme možnost prohlédnout si interiér s dochovanou historickou výzdobou stěn. Na jedné straně Ježíš s apoštoly, kterých je 13, tedy i s Jidášem, na straně opačné Panna Marie a po jejím jednom boku světice, které měli děti, na druhé světice bezdětné. Na tu dobu celkem systematické členění. Na můj vkus strohý, leč elegantní gotický interiér trochu kazí barokní oltáře, ale co se dá dělat.
Od sv. Apolináře to je již na dohled na Karlov, který nese svůj název, kupodivu nikoliv po Karlu IV., nýbrž po Karlu Velikém, jemuž je zdejší chrám spolu s Pannou Marií zasvěcen. Založil jej však, jako součást tehdejší augustiniánské kanonie, Karel IV. V tomto areálu se dnes nachází Muzeum Policie ČR. Nás však přitahují pohledy do údolí Botiče a dál k Vyšehradu či na Nuselský most, které se zde z bývalého opevnění otvírají. Ještě lepší výhledy na velkou část Prahy jsou z nedalekého bastionu upraveného pro výstavní účely, kde se opevnění napojuje na původní gotickou hradbu. K té je přistavěno novodobé točité schodiště, které umožňuje sestup k brance v opevnění, která byla archeologickým průzkumem v nedávné době potvrzena již v době, kdy opevnění plnilo svoji funkci.
Naše kroky nás od opevnění vedou dolů, až k Botiči, který se zde však ukrývá v podzemí. V těchto místech stojí další s našich zastavení, tentokrát kostel Zvěstování Panny Marie na Slupi, též zvaný Na trávníčku, což patrně odkazuje na dávné časy, kdy kostelík stával uprostřed zdejších luk. Byť historie tohoto chrámu sahá do dob Karla IV., jeho současná podoba je novogotická z poloviny 19. století.
A od kostelíku na Slupi je to již jen kousek k našemu poslednímu zastavení, které je svým tvaroslovím doslova nepřehlédnutelné. Tím zaměnitelným je novodobé dvojvěží kostela Panny Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa v Praze na Slovanech, jež je součástí Emauzského kláštera. Původní věže kostela byly zničeny při bombardování roku 1945. Areál benediktinského kláštera byl opět vybudován Karlem IV. a sloužil benediktinům slovanské liturgie, obdobně jako kdysi Sázavský klášter v dobách sv. Prokopa.
A tady, pod monumentálními křídly chrámu kláštera, který opět slouží svému účelu, naše cesta končí krátkým zamyšlením. Byť mnohé z románu Sedmikostelí je patrně jen literární fikcí, existují i fakta, spojená s navštívenými chámy, která jsou naprosto nesporná. Totiž minimálně pět navštívených kostelů tvoří svojí polohou a uspořádáním pravidelný kříž. Středem je kostel sv. Apolináře, severně kostel sv. Kateřiny, jižně kostel Zvěstování Panny Marie Na trávníčku, západně kostel kláštera na Slovanech a konečně na východě kostel Nanebevzetí Panny Marie a Karla Velikého. Význam a smysl tohoto kříže je předmětem občasných vědeckých i nevědeckých debat. Nejlépe ať si udělá každý svůj vlastní názor. A mimochodem, tohle není jediný kříž sakrálních staveb v Praze. Ještě je tu minimálně jeden, sahající až do doby románské. Jedním z vrcholů tohoto kříže je na počátku zmíněná rotunda sv. Longina poblíž kostela sv. Štěpána další… to až příště. A do té doby doporučuji shlédnout trojdílnou minisérii České televize Ztracená brána, k níž napsal scénář český objevitel záhad a mystérií Arnošt Vašíček. A ta pojednává právě o tomto kříži a co je v jeho středu…
