Útesy pyšně čnící na konci Prokopského údolí nad Hlubočepy jsem obdivoval už jako kluk v 80. letech minulého století, kdykoliv jsme autem sjížděli z Barrandova na Jižní spojku. A trvalo to přes třicet let, než jsem se do Prokopského údolí konečně podíval.
Výlet Prokopským a Dalejským údolím, která na sebe přímo navazují, začínáme na Zličíně, kde u Ikea necháváme auto a vyrážíme k osadě Chaby. Již po pár krocích si uvědomujeme jednu neplánovanou zajímavost této cesty. Začínáme totiž na dohled od nejvyššího vrcholu Prahy, který se nachází v cca 300 metrů vzdálených Třebonicích, pod které Chaby spadají, a zakončit putování chceme u Vltavy pod Barrandovem, tedy na jednom z nejníže poležených míst v Praze, kterým hladina Vltavy bezesporu je. Mezi těmito dvěma, bezmála 200 výškových metrů vzdálenými body nás čeká zhruba 12 kilometrů těch turistických.
Cestu začínáme v Chabech, kde přes míjíme nejstarší a nejmohutnější lípu v Praze a pokračujeme k zaniklé obci Krteň, ze které zbyl jen kostel sv. Jana a Pavla, postavený v románském slohu, tedy pamatující dávnou slávu českých králů, v jejichž majetku je spolu s obcí zmiňován. Dnes duchovní kouzlo tohoto místa doplňuje novodobě instalovaný dolmen v podobě kamenného stolu Bel. A nechybí ani nedaleká studánka.
Inspirování historií míříme cestou necestou k nedalekým Řeporyjím, na jejichž okraji se nachází středověký skanzen Řepora, vybudovaný z přírodních materiálů dobovými postupy. Dnes však již pro veřejnost nepřístupný, a tak fotíme jen přes plot a pokračujeme dál do Řeporyjí, odkud se k směrem k východu podél Dalejského potoka začíná táhnout Dalejské údolí. Mimochodem, nikoho asi nepřekvapí, že nedaleko Řeporyjí jdeme po poli s cukrovou řepou.
Nás však víc než řepa lákají geologické zajímavosti této lokality, neboť celé Dalejské i Prokopské údolí je poseto bývalými i současnými vápencovými lomy (lom Požáry, Mušlovka, Černý, Praslav, Prokopský lom, Soutěska) a nejedním fascinujícím skalním útvarem (Klukovická jeskyně, Šikmá stěna, Placatá skála). Ale také mlýny, kterých tu rovněž bývalo požehnaně. Naprosto jedinečně působí torzo areálu bývalé vápenky Biskup, Kvis a Kotrva, kterou jednak postupně pohlcuje okolní zeleň a pak mizí i pod nánosy novodobé výzdoby v podobě nejrůznějších graffit, které tomuto místu propůjčují osobité kouzlo. Další zajímavostí je pak hojnost uměleckých děl z místního kamene, jako například Pohovka celá scenérie od Kurta Gebauera nazvaná Bojiště. Oblast tajemna a konspirací zde zastupuje bývalý Prokopský lom. Jeho činnosti započaté již v 19. století padl postupně za oběť jak kostel sv. Prokopa, jak i Prokopská jeskyně. Za války se zde usadili Němci se zbrojní výrobou a po válce armáda, která celý areál bedlivě střeží dodnes. Z celého k lomu je tak dnes veřejnosti přístupná jen asi 90 metrů dlouhá dopravní štola zvaná Amerika, ze které se nás snažili vykázat zdejší netopýři.
Z navštívených lomů je na pohled, nebo nám se to tak alespoň jevilo, nejzajímavější lom Soutěska, který ústí do romantického lomového jezírka. A to už jsme na samém okraji Hlubočep, které protínají hned dvě železniční tratě. Jedna vede spořádaně podél potoka údolím k západu. Ta druhá se zde nezbedně stáčí a prostřednictvím dvou mohutných viaduktů nazývaných Pražský Semmering překonává údolí a dovoluje trati stoupat vzhůru kolem vrchu Děvín do Radlic.
A právě po této trati jsme měli v úmyslu vystoupat vlakem od břehu Vltavy vzhůru a vychutnat si pohled na Prokopské údolí i z tohoto netradičního místa. Jenže čas se nachýlil, a tak si Pražský Semmering, vrchol Děvín s výběhem pro chov vzácného koně Převalského, Hlubočepské plotny a hradiště Butovice necháváme na příště.
