S prohlubujícím se podzimem velmi rádi vyrážíme do Křivoklátských lesů, kde si do sytosti užíváme majestátnosti zdejších lesů, pleší, hlubokých údolí i neopakovatelných vyhlídek. I z těchto (a mnoha dalších podstatnějších) důvodů opět sílí snaha prohlásit části této oblasti národním parkem. No a my se, dokud to jde, vydáváme do budoucí 1. zóny na vrcholy, na které ani žádná cesta nevede, a které tvoří obloukový hřeben na jižním okrajem povodí Skryjského potoka. Sem se totiž za pár let již patrně nepodíváme.
Vyrážíme od kříže u rozcestí nad Skryjemi směrem k hájovně Písky a po lesní asfaltce pokračujeme ještě kus východním směrem až do místa, kde se cesta prudce stáčí k jihu. Zde začíná putování volným terénem, kterého si dnes užijeme až, až. Pokračujeme tedy stále k východu patrným průsekem vzhůru, kde se mezi stromy rýsuje první vrchol naší cesty. Jenže zdejší vrcholy mají téměř vždy tvar tu kratšího, tu delšího hřebene, takže naše kroky nás přivádí na nižší konec vrcholu. Odsud je to už jen pár kroků k východnímu okraji, kde leží nejvyšší bod. Jenže nás víc, než dosažení vrcholu zaskočí nečekaný výhled, který se před námi otevírá. Sluncem prozářená vrcholová pleš, kde se skalky střídají s travnatým a mechovým porostem a odkud se otevírá fenomenální výhled do srdce Křivoklátských lesů, do údolí Úpořského potoka. Nelze odolat pokušení se posadit a jen tak hledět na tu přírodní krásu. Kam se hrabou přelidněné Krkonoše, i tady, na hranici pouhých 500 metrů nad mořem lze najít dokonalé scenérie vrcholů a údolí padajících strmě dolů i přes 200 metrů. Navíc teď na podzim odkrývající detaily reliéfu krajiny se svými skalkami či roklemi, které jsou po většinu roky přikryty bujnou vegetací.
Tento vrchol nese název Zadní vrch, snad proto, že je až na samém konci hřebenu, po kterém se dnes vydáváme. Za ním se Prostřední potok tvořící východní údolí hřebene vlévá do potoka Úpořkého a ten opodál pod Týřovem do Berounky. Ze Zadního vrchu tedy vyrážíme k jihu a přes první sedlo šplháme na o něco vyšší Zelený vrch. Ten žádné výhledy nenabízí a je to vlastně takový nudný vrch. Opět slézáme a hned vzápětí opět stoupáme, tentokrát na Jezevčiny (někde se uvádí Jezevčiný, ale to je jen špatně přepsáno ze starších map). Stoupáme na ně od jihu po protáhlém, ne příliš strmém svahu až ke skalnímu vrcholu odkud se otvírají zajímavé výhledy k jihu na Vlastec, ale i na západ. Malým překvapením je, že z opačné strany než jsme přišli tvoří vrchol zajímavý a ne úplně drobný skalní masiv, po kterém po chvilce slézáme dolů ke zpevněné lesní cestě, která zde hřeben protíná.
Nás však kroky vedou k jihozápadu na další vrchol, Holý vrch. Nejdříve však naši pozornost upoutá stádo lesních čuníků pelášících z kopce dolů. Holý vrch je dnes první zeměměřisky zajímavý, neboť je osazen vrcholovým hranolem v nadmořské výšce 523 metrů nad mořem. O zrádnosti takových hranolů už něco víme, neboť bývají osazeny tam, kde se to geodetům spíš hodí než tma, kde je opravdu nejvyšší bod. A tak pokračujeme po skalnatém hřebeni Holého vrchu k jihovýchodu až k sedlu, které hřeben rozděluje na dvě části, přičemž ta východní, bezejmenná, je o více než metr vyšší. A každý takový nově dobytý vrchol nám působí vždy nebývalou radost. Méně pak už okolní terén dosti typický pro Křivoklátsko obecně. Vrcholové partie bývají totiž skoro vždy kamenité, navíc zasypané listím nebo porostlé vyšší vegetací tak, že člověk ve volném terénu mimo cest spolehlivě netuší, kam vlastně šlape. A my už cestu neviděli půl druhé hodiny. Inu, správní Svobodní chodci po cestách nechodí, maximálně je občas kříží. Jako my v dalším sedle odkud stoupáme k mírnému návrší, které dle místopisného označení nazýváme vrcholem Hliniště s 506 metry nad mořem. Pod ním potkáváme dnes první lidskou bytost v lese, myslivce s flintou. A jen o pár kroků později křížíme u přístřešku zelenou turistickou ze Skryj na Vlastec. Naše pozornost se však upírá k našemu dnešnímu poslednímu a nejvyššímu vrcholu Bludný. Než se však dostaneme na jeho vrchol, odbočujeme vlevo k severovýchodnímu okraji jeho vrcholového hřebene, kde je na skalním masivu umístěn robustní dřevěný kříž.
Vlastní vrchol Bludný je již nedaleko a opět patří k těm lehce matoucím. Geodetický hranol zde opět není v nejvyšším bodě, který je od něj o pár desítek východněji v nadmořské výšce 529,8 metrů. A to je také nejvyšší bod naší cesty. Po zdolání 5 pojmenovaných a 2 dosud nepojmenovaných vrcholech sestupujeme do průsmyku Suchá jedle, kde hřeben protíná silnice 23314 ze Skryj do Broum a také nevzhledné elektrické vedení 400 kV, díky němuž je však úžasný výhled jak k jihu na vrchol Vlastec, tak především k jihu na Dubinky, Strážiště a kdo ví kam ještě.
Z průsmyku se vydáváme pod Bludným k prudce klesajícímu údolí Skryjského potoka a odtud zpět ke rozcestí u kříže nad Skryjemi.
