I přes intenzivní nepřízeň počasí v podobě tu více, tu méně intenzivního deště, zatažené oblohy a teploty kolem 4°C, jsme vyrazili poznávat zajímavosti kraje východně od Vysokých Tater, kde jsme měli základnu – na Spiš.
Prvním zastavením je nepřehlédnutelná dominanta tohoto kraje – Spišský hrad. Bohužel však v zavřený, což už z dálky zlověstně naznačovaly mohutné stavební jeřáby. Inu, alespoň se procházíme kolem hradeb, kocháme se výhledy do krajiny (i když počasí fakt nepřeje) a docházíme k zajímavému poznání ohledně nedobytnosti toho jednoho z největších hradních komplexů v Evropě. Z deště je hrad absolutně nedobytný, neboť travertinové blátíčko všude kolem klouže, i když člověk stojí. Doslova! Raději než rozbahněnou pěšinku volíme dobrodružnější sešup po trávě rovnou dolů.
Při pohledu od hradu k západu je nepřehlédnutelné, že hrad je součástí širšího komplexu Spišského Podhradí. To se rozkládá v údolí pod hradem a dominuje mu na protějším kopci Spišská Kapitula, jíž dominuje pozdně románská katedrála sv. Martina. Nutno podotknout, že to vše je zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO. My prohlídku začínáme na opačném konci, kde lokalita zvaná Spišský Jeruzalém končí. U podivného návrší s kapličkou na vrcholu a s vyvěrajícími minerálními prameny. Díky světlým travertinovým usazeninám z minerálů obsažených ve vývěrech se nazývá Sivá Brada a je chráněna jako Národní přírodní rezervace. Neodolal jsem, ochutnal…no nic tak hořkého jsem dosud neochutnal, kam se hrabe Glauber ve Frantovkách. Tak se raději přesouvám k nedaleké Spišské kolibě, odkud absolvujeme krátkou vycházku přes návrší Křížové hory s kapličkami ke zmíněné kapitule a zpět, kde nás čeká tradiční oběd – halušky stokrát jinak.
Poslední zastavení dnešního dne se ukrývá v lese nad obcí Spišské Tomášovce. Je to sice trochu do kopce, ale cíl za námahu stojí, neboť mezi stromy se náhle objeví ostrá hrana vyhlídky, od které skalní stěna kolmo padá hluboko do údolí Hornádu, který si tu neopakovatelným způsobem prořezává cestu Slovenským rájem. To místo je prostě geniální a i přes nepřízeň počasí nás znovu a znovu nutí opatrně nahlížet přes okraj do údolí. A už teď je jisté, že se do údolí Hornádu jistě brzy vrátíme. Pro tento okamžik však míříme zpět do hotelu a do vyhřáté výřivky.
