Vladař patří bezesporu mezi ikonické vrcholy krajiny na sever od Plzně. A jeho historie, napříč staletími, je neméně zajímavá. V dobách Keltského osídlení se na jeho vrcholu rozprostírala jedna z největších akropolí u nás. Později posloužili zbytky opevnění Janu Žižkovi k obraně před vojsky plzeňského landsfrýdu. Ještě později byl Vladař dokonce hospodářsky využíván a obděláván. A nakonec poslouží nám, jako cíl našeho výletu a připomínka časů, kdy si lidé mohli v krajině vybírat, kde budou žít.
Byť bývá Vladař nejčastěji spojován s nedalekými Žluticemi, my naši cestu začínáme ve Vladořicích, obci, která vznikla spolu se Záhořicemi v předpolí dávného keltského hradiště. Konkrétně u studánky, poblíž které se nachází Kámen smíření. Odtud stoupáme zapomenutým švestkovým sadem porostlým lišejníky pomalu vzhůru pod příkré východní svahy Vladaře a potom dále po severním svahu stále výš až se nakonec mezi křovisky objeví vrchol na než hledíme s němým úžasem. Rozsáhlá travnatá náhorní plošina jen sem tam porostlá křovím zalitá sluncem. Opět a opět si připomínáme, že má smysl se drát na vrcholy, neboť nás znovu a znovu dokážou překvapit svým geniem loci. A toto místo jej nesporně má. Pomalu, s jistou pokorou či úctou se procházíme travinami a dumáme, jak asi vypadalo toto místo v době keltského osídlení, a kolik si toho z té doby uchovalo dodnes. Kroky nás zavedli až k severovýchodnímu okraji plošiny, kde se v křoví ukrývá samotný vrchol se zajímavým výhledem k severu na Doupovské hory a pokud by počasí přálo i na Krušné hory. Naše rozjímání nad krásou krajiny však náhle přerušil mocný pohyb v přilehlém křoví, odkud se na úprk dalo něco…můžeme se jen dohadovat co, to bylo, ale pelášilo to mocnými skoky pryč. Naštěstí opačným směrem, ale i tak jsme ztuhli a poslouchali, jak se onen tvor řítí hlava nehlava ze srázu dolů a uvolňuje kameny, které jej následují. Představa, že právě jdeme po cestě, která se vine vzhůru právě pod tímto svahem.
Po dosažení vrcholu se pomalu procházíme po akropoli a nasáváme její zvláštní atmosféru. Její okrajové partie nabízejí zajímavé výhledy, zatímco v jejím středu se nachází pradávné jezírko vybudované jako cisterna na dešťovou vodu. Pomalu se dostáváme k opačnému okraji plošiny, kde se nachází druhý, nižší vrchol Vladaře. Odtud klesáme po západním úbočí dolů až k cestě spojující Záhořice a Vladořice. Zde se v areálu letního tábora nachází mimo pomníčku Jana Žižky z Trocnova ještě jedna nenápadná zajímavost. Již v roce 1980 při bagrování malého rybníčku byly odkryty kosterní pozůstatky a zbytky dřevěné konstrukce, která bývala patrně vodní cisternou. Výzkum však proběhl až v roce 2007, kdy se původ konstrukce podařilo datovat do období 8.–4. století př. n. l. No a když se tak potulujeme po jeho břehu, naši pozornost mimo zajímavě roztroušených balvanů uvnitř rybníčku upoutají i dva zčernalé kusy dřeva trčící ze břehu. Při srovnání s publikovanými fotografiemi z výzkumu jde nejspíše opravdu o fragment této unikátní dávné konstrukce. Ostatně nepřehlédnutelným historickým artefaktem jsou i valy, které se nacházejí jen o pár desítek metrů dál na jihozápadním okraji úbočí vrchu.
Postupně se vracíme do Vladořic, odkud se nabízí opět kouzelný výhled do okolní krajiny a kolem křížku zpět ke studánce, odkud jsme se na cestu vydali. A jelikož nám pěkně vyhládlo, vydáváme se do nedaleké Chyše a zdejší pivovarské restaurace.
