Prvotním impulzem pro tento výlet byla televizní reportáž o uvažovaném vodním dílu Kryry. Proč se neprojít po dně budoucí přehrady? A tak za pár minut byl pohromadě nápad na zajímavý výlet.
Vyrážíme vlakem do Blatna, kde chvilku pozorujeme 5 lokomotiv úplně zbytečně vrčících a smrdících (mají lokomotivy taky něco jako EURO6 nebo STOP/START systém?) a odtud ještě kousek lokálkou do Jesenice. Předpověď počasí se naplňuje a déšť se změnil na sníh a my vyrážíme do Jesenice. První zastávkou je bývalá synagoga, kterou prozrazuje tak trochu typický štít, přestavěná školní jídelnu. No, byly i jiné, co skončili hůř. Opodál se nachází pozůstatek jisté zajímavosti, a to opevněného kostela. Na první pohled to může vypadat jako hřbitovní zeď, ale v její hmotě lze ještě dnes najít střílny. Na náměstí se pak u sousoší Sv. Trojice dozvídáme o kamenické tradici zdejšího kraje spojené s žulovými lomy. Jeden takový celkem známý je u nedalekého Bedlna. Ten si ale necháváme napříště a po zhlédnutí smírčích kamenů před zdejším muzeem vyrážíme po naučné stezce k žule sice mistrovsky opracované, nicméně bez zásahu člověka. Vystoupáme na trochu zvláštně pojmenovaný turistický rozcestník „Kóta 471,2“ poblíž křížku obnoveného v roce 2014. Odtud pokračujeme smíšeným lesem k neméně podivně pojmenované kapličce Guschel – Marterl, kde opouštíme značené cesty míříme k Petrovským skalám.
Člověk má v sobě asi zakódovanou touhu drát se stále k nějakému vrcholu, a tak, když míjíme skalnatý vrchol Špičník neodoláme a vydáme se mezi stromy volným terénem k jeho vrcholu. Pár desítek metrů v listí a mezi kameny do příkřejšího kopce je odměně moc hezkou vrcholovou partií tohoto vrcholu, tvořenou plošinou s několika vystupujícími skalními seskupeními, které jsou cílem vyznavačů boulderingu. Po krátké konfrontaci několika mapových podkladů jsme usoudili, že vrchol se nachází na prostředním z nich a vydali se jej pokořit. A i přes sníh, mráz a další nepříznivé okolnosti se po pár minutách opravdu vyškrábeme na vrchol Špičníku. Ten pocit něco zdolat stojí opravu za to. Pár povinných fotografií a vzájemných gratulací a již se drápeme dolů. Kupodivu mnohem pomaleji než nahoru. A po pár desítek metrů dále nás čekají další, tentokrát Petrohradské skály. Aniž bychom tušili, jak velký žulový masiv to je, obcházíme je ze severu se dostáváme na jejich hřeben, odkud hopkáme balvan po balvanu dolů. Až tady si uvědomujeme, jak kouzelné je tohle místo. A to ještě pod skalním převisem nacházíme skvělé tábořiště. Chvilku se tu ještě kocháme a pak vyrážíme dolů směrem k Petrohradu.
V sedle pod Ovčím vrchem se však otáčíme na jihozápad a míříme ke zřícenině Petršpurku. Na chvilku naši pozornost upoutá pohoda stáda skotu, které se tu i s roztomilými přírůstky spokojeně popásají. Poté už míříme vzhůru k vrcholu, na kterém se nachází jednak zmíněná zřícenina, ale i kaple Všech svatých vystavěná Černíny a celkem zachovalé torzo bergfritu, ze kterého je zajímavý výhled do okolí. Tedy byl by, kdyby nesněžilo a nebylo zataženo nízkou oblačností. Ale Petrohrad v podhradí i se zámkem vidět je a dokonce místa, kam bude zasahovat budoucí přehrada. Míříme tedy dolů alejí pojmenovanou Cesta českých svatých, kterou lemují plastiky zdejšího umělce Petra Kunce a míjíme zmíněný zámek, v němž sídlí od roku 1952 psychiatrická léčebna. Kolem místa dnes již zaniklé špitální kaple Nejsvětější Trojice a mocného dubu v bažantnici míříme k čistě soudobé stavební dominantě této lokality, kterou musíme překročit. Tou je páteřní silnice I/6 z Prahy do Karlových Varů, která se zde potkává s uvažovaným upgradem na dálnici D6. Ta však bude muset překročit dříve zmíněnou plánovanou přehradu Kryry, neboť vzdutí hladiny bude zasahovat až za tuto komunikaci k bývalému pivovaru, jehož plánované shlédnutí jsme z důvodu časových vynechali.
Míříme tedy od silnice podél Bíleneckého potoka dolů k jeho soutoku s Potokem Podvineckým, který bude spolu s potokem Březnice hlavním zdrojem vody pro uvažovanou přehradu. Cesta je bahnitá, posetá četnými kalužemi, a tak u Nového Mlýna, který se v budoucnu ocitne celý pod vodou stáčíme mezi chmelnicemi k silnici, po které míříme dále k bývalé cihelně. Láká nás sice její prohlídka, nicméně divné „ležící“ objekty uvnitř nás od tohoto úmyslu odrazují, a tak raději pokračujeme dál. Kousek za cihelnou míjíme místo, kde se bude nacházet přehradní hráz a namísto k vrcholu Na Výhledech s rozhlednou, který v nízké oblačnosti ani nevidíme, míříme k nádraží Kryry a Kryry jako takové si necháme na další výlet.
Na nádraží zjišťujeme, že další spoj na Plzeň nám jede až za necelé dvě hodiny, a tak volíme dnes již proslulý turistický blafák a odjíždíme rychlíkem do Žatce, kde přesedáme do protisměru a frčíme do Plzně. V klidu a teple, a dokonce nám průvodčí nabídl, že nám zavolá do toho druhého vlaku, aby na nás pro všechny případy počkal. Inu GW Train. Že ten neplánovaný výlet do Žatce nebyl zadarmo je jasné, ale my prostě máme vlaky rádi, a i z okna vláčku se dají plánovat další výlety.
